Dej mi ještě šanci

IX.

Postupně jsme se všichni sešli u oběda. Kluci byli vcelku nadšení, že jim to šlo líp než včera, tak jsem zvědavá odpoledne.

,,Elíí, pojď k nám." Volal na mě Eda. Seděl u stolu s Adamem, Matym, Jirkou a Tomem. Zamířila jsem k nim a ještě jsem si ani nesedla a Maty s Adamem už mě zahrnovali všemožným vyprávěním. Avšak nejčastěji se opakovalo jaká je škoda, že jsem tam nebyla abych viděla, jak jim to šlo. Několikrát se ujištovali, jestli opravdu odpoledne přijdu, že když to jsem já, tak mi ještě jednou ukážou, jak jsou skvělí. No prostě šašci, ale mám je ráda.

Během oběda jsem si všimla, že na mě Tom několikrát kouknul. Já tomu klukovi vůbec nerozumím. A zřejmě jsem nebyla jediná, kdo si toho všiml, protože Eda si se mnou chce po obědě promluvit a je mi naprosto jasné o čem. Jako další si toho všiml Adam, protože hned začal mít kecy na tu noc, jak jsme byli spolu.

,,Joo, Elí, Tomovi to dneska moc nešlo. Jste si krásně neužili noc?" Ve mně hrklo, div jsem se nezadávila jídlem a Tomáš na tom byl stejně. Chvíli jsme na sebe koukali a já se pak zvedla a odešla.

Nebylo to pro mně zrovna příjemné téma. Kdyby mezi náma nic nebylo, možná se zasměju a řeknu, že je blbej, což jako je i tak, ale chápeme se. Jenže mám pocit, že mezi námi něco bylo a můžu říct, že teď už to tak úplně nenávist nebyla.

Z přemýšlení mě vytrhl Tom.

,,Jsi v pohodě?" ,,Jo, jasně, měl by ses vrátit zpátky za klukama." ,,Jsi naštvaná.." neptal se. Oznamoval to. Možná jsem byla naštvaná, ale hlavně proto, že mi nic nevysvětlil. Jen chtěl abych na to zapomněla.

,,A divíš se mi? Jak by ses zachoval ty, být na mém místě?" ,,Já nevím.." ,,A to je ono, Tome. Sám nevíš, ale mě se divíš. Já jsem to po tobě chtěla jen vysvětlit, několikrát jsem se na to snažila přijít, ale jaksi mi to nejde a ty mi v tom zrovna dvakrát nepomáháš." Nadechoval se že něco řekne, ale já ho přerušila. ,,Ne, zapomeň na to. Přestávám se pokoušet na to přijít. Chceš abych zapomněla, fajn. Můžem se dál nesnášet. A teď by ses měl vrátit za klukama a hlavně se soustředit na hru, prý ti to moc nejde."

Dokončila jsem svůj monolog a nechala ho tam stát, tak, jako už několikrát on mě a vydala jsem se zpět na pokoj. Bylo mi z toho všeho děsně, takže jsem šla jednoduše spát a doufala, že pak už to bude lepší.
                                     ***
,,Elí? Jsi tam?" ,,Hmm." Zamručela jsem rozespale a došourala se ke dveřím. ,,Edo? Děje  se něco?" ,,Ne nic, jen že za chvíli začíná trénink a chtěla jsi jít, tak jsem pro tebe došel.. ale jak tak koukám, asi se ti už moc nechce, co?" ,,Já nevím..kolik je času?" ,,Asi půl hodiny." To mi stačilo. Odešla jsem ode dveří a naznačila mu, aby vešel.

,,Tak co se děje?" Tyjo, fakt žasnu, jak mě po těch pár dnech zná. ,,Zase Tom?" Kývla jsem a jemu bylo všechno jasný, ani jsem nic nemusela říkat. Po chvilce mě objal. Nebránila jsem se, naopak.

,,Děkuju." Poděkovala jsem po chvíli a odtáhla se. ,,No nic, nechci tě zatěžovat svými problémy, jdu se obléknout a půjdeme." ,,Jasně, jen,..víš, že mi můžeš říct cokoli a nezatěžuješ mě tím." Kývla jsem, vděčně jsem se na něj usmála a šla se obléknout.

Eda je opravdu skvělej kamarád. Je s ním sranda, ale dokáže pomoct i v těch nejhorších chvílích.

Oblékla jsem si na sebe legíny s mikinou přes hlavu, udělala si culík, dala si řasenku a s Edou jsme mohli vyrazit. Po cestě se mu povedlo mi zlepšit náladu, dokonce mě rozesmát.

Když jsme dorazili do haly, byli jsme poslední. Eda se šel připravit do šatny a já zatím koukala na Slováky, kteří dokončovali trénink.

Stále jsem koukala na kluka s číslem 15. On si zřejmě všiml mého propalování, protože když skončili, zastavil se přede mnou.

,,Ahoj." Pozdravil. ,,Ahoj." Pozdravila jsem trochu nervózně, protože jsem si neuvědomila, že zírám až tak viditelně.

,,Jsem Dalibor, poctíš mě poznáním tvého jména?" ,,Jistě, jsem Eliana, a promiň, jak jsem zírala." Omluvila jsem se a trochu se začervenala. ,,V pohodě, jsem spíše poctěn, že jsem zaujal někoho jako jsi ty." A usmál se. ,,Jo na ledě ti to vážně jde." Pochválila jsem ho. Bylo vidět, že ho to potěšilo.

Dali jsme se do řeči až jsme zapomněli, že na ledě jsou kluci a Dalibor jim tam vadí, protože byl stále na ledě.

,,Hej, Dvorský! Vypadni z ledu, tvůj čas tady už skončil." Zavolal Tom nepříjemně.

,,Jasně, promiň, už jdu." A ještě se rychle otočil na mě ,,Nechceš někdy někam zajít a víc se poznat?" ,,Dvorský!" Snažil se ho Tom popohnat a už se k nám radši rozjel. ,,Jasně, někdy se domluvíme. Klidně napiš." Mile jsem se usmála a jeho hned vystřídal Tom. To už mi ale úsměv opadl.

,,Co si myslíš, že děláš?" Ptal se nechápavě. ,,Nic, jen je sympatickej, nemyslíš?" ,,On? Takovej slizoun? Radim ti dobře, radši se od něj drž dál."

No to nemyslí vážně. O co se jako snaží?

,,Jo on a není slizoun, docela hezkej." ,,Pche, to určitě." Zabrbral si pro sebe a odjel zpátky ke klukům.

Bože! O co mu jde? Nejdřív mě nesnáší, pak po mně chce, abych zapomněla, co mezi námi bylo a nakonec, když se snažím bavit i s někým jiným, tak je to zase špatně.

Trénink klukům šel až na Tomáše. Právě on to tam kazil.

,,Tomáši! Co blbneš? Jsi v pohodě? Celý den to prasíš, zkus to ještě jednou, pak končíme." Rozčiloval se trenér.

Naprosto jsem trenéra chápala.

,,Tak končíme, na hotelu si dojděte za El, kdo bude potřebovat. A ty Tome, doufám, že jsi měl jen blbej den a zítra budeš v pohodě." Pak se kluci vydali do šatny a každý šel postupně na hotel.

Ráda bych si zabruslila, ale momentálně to nešlo, protože kluci určitě budou mít nějaké bolístky.

Jak jsem předpokládala kluci ke mně postupně chodili až do večeře a pár ještě po večeři.

,,Můžu? Na tréninku jsem si nějak nemohl ruku, koukneš mi na ní?" ,,Jasně, pojď. Jsi už poslední že jo?" ,,Myslím, že jo." Uchechtl se a šel ke mně. Po celým odpoledni jsem se taky zasmála. Tahle práce byla opravdu náročná.

,,Vypadá to, že máš jen natáhlej sval, ráno to bude v pohodě."

Vypadalo to, že odejde a já si přeci jen užiju večer po svém, jenže on se najednou zastavil a otočil se na mě.

,,Hrál jsem dneska, tak moc špatně?" ,,No úplně si neperlil." Odpověděla jsem po menším rozmyšlení.

Kouknul se na mě provinile a já mu opět pohled oplácela.

Pomaloučku ke mně došel. I když bych měla couvnout, neudělala jsem tak.

Ani jsem neuhla, když se ke mně sklonil. Stěží jsem dýchala natož abych byla schopná normálně myslet nebo od něj odejít.

Netrvalo dlouho a on naše rty spojil. Nejdřív jsem jen stála, ale po chvilce jsem si ho přitáhla blíž a ruce mu zamotala do vlasů. Tom náš polibek prohloubil.

Když se na chvíli odtáhl, oba jsme se přiblble usmívali, ale ani u jednoho z nás se nedal přehlídnout ten chtíč v našich očích. Netrpělivě jsem si ho přitáhla zpátky a pomalu mu začala sundavat tričko. Tom ani na chvíli nezahálel a zanedlouho jsme byli oba téměř celý nazí...
————————
Taak zlatíčka, je tu další kapitolka😍. Co na ní říkáte? Doufám, že se líbí, trvala mi extrémně dlouho. A mám otázku. Měla bych napsat další příběh nebo už (radši) ne? 🫢Popřípadě o čem/o kom by měl být? Mějte se krásně, zítra snad bude další kapitola. Dobrou!🥹❤️