Dej mi ještě šanci

XI.

Najednou se sebrali i ostatní kluci, každý mi věnoval soucitný pohled a všichni odešli. Nemusela hádat kam, věděla jsem to.

Za chvíli se ke mně vrátil Eda. ,,Jsi v pohodě? Pojď si sednout." Kývla jsem že jo, ale žádný pohyb jsem nevykonala. Trochu do mě šťouchl. Jo tím mi pomohl, ale ne tak, jak nejspíš chtěl. Rozešla jsem se totiž směrem z pokoje a měla namířeno ke klukům. Slyšela jsem hlasy a zástup kluků mezi dveřmi mě jen utvrdil v tom, že to není dobré.

,,Els, neměla bys tam chodit." Snažil se mě zastavit Jirka a za sebou jsem slyšela Edu, jak něco říká. Ani Jirku ani Edu jsem nebrala v potaz a vešla do pokoje. Byl tam Tomáš s Kubou.

,,Ty seš takovej debil, Tomáši! Proč jí tohle děláš?" ,,Nevím, nechtěl jsem si s ní nic začít." ,,Takže za to může ona?! To nemyslíš vážně!" ,,Ne! Nic takovýho neříkám. Ona je prostě jiná než ostatní. Vážně jsem se od ní snažil držet dál, ale nejde to!"

Slyšela jsem jen kousek jejich hádky a víc jsem nepotřebovala. Musela jsem zakročit, přeci jen to bylo kvůli mně.

,,Dost! Oba dva!" Vtěsnala jsem se mezi ně a vlezla do jejich zorného pole. Na jednou oba dva přestali.

,,Kolik vám je? 10?! Takhle svoje neshody řeší malý děti, ne vy! Chápu, že mě chceš chránit Kubí, ale není to jen Tomovo vina. Aby se něco takovýho stalo, jsou potřeba dva lidi, což znamená, že je to i moje vina. Byla jsem prostě blbá a teď si za to nesu následky. Není to ale důvod, aby jste vy dva pohádali, to je problém jen můj a jeho." A ukázala jsem na sebe a Toma, kdyby to snad Kuba nepochopil.

,,Vy se nemáte proč hádat. Takže se laskavě znova usmiřte, protože jestli jste si nevšimli, dneska hrajete zápas a pokud chcete prohrát, prosím, pokračujte. Pokud ale chcete vyhrát, tak se koukejte udobřit a nemyslete na moje problémy. Jste jeden tým, tak se tak chovejte a poslední co vy kluci potřebují, aby byl tým kvůli vám rozhádanej. Tak se vzpamatujte už!"

Řekla jsem naštvaně a kupodivu to zabralo, protože po sobě házeli jen nenávistný pohledy, ale nic si neřekli.

,,Els má pravdu, zase, necháme neshody na potom. Teď jsme tým a musíme držet pohromadě." Dal mi Jirka za pravdu a to zase pořádně zdůraznil.

Byla jsem ráda, že si dají říct, ale nic to neměnilo na tom, že já jsem rozhádala tým a kamarády. Opět mi z toho bylo děsně, proto jsem tam kluky nechala a vydala se na pokoj. Samozřejmě Eda mi šel v patách. V tomhle mi je vždy hroznou oporou a jsem za nej neskutečně vděčná.

,,Edíku, jsem neskutečně ráda a vážím si toho, že mi chceš pomoct, ale myslím, že teď spíš potřebují pomoct kluci." A mile jsem se na něj usmála. ,,Jasně, jen jsem se chtěl ujistit, že jsi v pohodě." ,,Budu a teď už běž." A zasmála jsem se. On se přidal a odcházel za kluky.
                                          ***
Jsme na stadionu. Fanoušci už šílí a já jsem v šatně s klukama, kde panuje čistě nervozita a stále mezi Kubou a Tomem neustále probíhají vražedné pohledy. Tenhle zápas bude katastrofa. To vím už teď.

,,Kluci, to dáte! Jste výborní!" Snažila jsme se je povzbudit, ale moc mi to nešlo.

Zanedlouho zápas začal a jak jsem si myslela, opravdu to byla katastrofa. Slováci byli synchronizovaní, mezitím co u nás si neustále Kuba s Tomem vyjížděli po krku.

Jednou byl naštvanej Tom, že Kuba nechytil puk a my dostali gól, pak byl zase naštvanej Kuba, že dostal gól kvůli Tomovi, který buď špatně bránil nebo zacláněl a Kuba špatně viděl.

No hrozný, viditelně jsme prohrávali.

Zápas nakonec skončil výhrou pro Slováky. Bylo to 6:2

Kluci byli naštvaní, ale jsem si jistá, že z části to byla opravdu chyba Kuby a Tomáše.

Došla jsem za kluky do šatny a viděla ty jejich zklamané výrazy. Došla jsem za Edou a Kubou a oba objala.

,,No tak, je to první zápas. Zítra hrajete s Norskem a jsem si jistá, že ti si ani neškrtnou." Stále jsem nepřestávala být optimistická. Ještě měl proslov trenér a pak se kluci šli převléknout a vydali se na hotel.

Mě po cestě ještě zastavil Dali.

,,Ahoj, napadlo mě, nechtěla bys dneska někam zajít?" ,,Ahoj, jo klidně mů..." Dál jsem to nedopověděla, protože šel kolem Tomáš a dal si pořádně záležet, aby do Daliho vrazil. Nebyla jsem si jistá, proč to udělal, ale měla jsem takový pocit, že kvůli prohře to úplně nebylo...

,,Jo dneska můžu. Kdy a kde?" Zeptala jsem se rychle.  ,,Tak třeba za hodinu před vašim hotelem." ,,Dobře." Mile jsem se usmála a snažila se Toma rychle doběhnout.

,,Tome? Proč jsi do něj tak hnusně vrazil, vždyť ti nic neudělal." Ptala jsem se nechápavě. ,,Vyhráli." Odpověděl jednoduše. Ne tak s tím jsem se nehodlala spokojit. ,,Tak tomuhle nevěříš ani ty sám. Neudělal jsi to kvůli jejich výhře." ,,Hm." ,,Hm? To nemyslíš vážně! Já se ptám, co ti udělal?" ,,Hele neřeš to, to je jen mezi mnou a jim."
————————
Je tu další kapitolkaaaa! 😍Dneska takhle brzo, protože se ve škole nudím, tak jsme si říkala, proč ne? Snad se bude líbit a vidíme se zitraaa🥹❤️