Dej mi ještě šanci

XIII.

Na večeři jsem měla jít společně s kluky, takže když někdo zaťukal, šla jsem otevřít.

,,Tak jdeme?" Zeptal se Kuba. ,,Jo jasně, jen si vezmu ještě mikinu a můžeme jít." Odpověděla jsem.

Po cestě bylo ticho, tak jsem se ho rozhodla prolomit.

,,Kubí? Jsi furt naštvanej na Toma?" Zeptala jsem se opatrně. ,,Jo, několikrát jsem mu říkal, ať se od tebe drží dál a on udělal pravej opak." Řekl vytočeně. ,,Jenže to není jen jeho vina." Potichu jsem kuňkla. On se zastavil a otočil na mě. ,,Vůbec se nesnaž brát vinu na sebe. Vím, že za to můžeš i ty, ale to on ublížil tobě ne naopak, chápeš?" Kývla jsem a my pokračovali dál. Ještě jsem se ale musela zeptat na jednu otázku.

,,Prohrálo se kvůli vám, že jo?" On neznatelně kývl. ,,Takže vlastně za vaši prohru můžu já." ,,Ne, ty rozhodně ne. Mohli jsme spolupracovat alespoň na ledě." To je pravda, ale stejnak si myslím, že je to moje vina.

Došli jsme do jídelny. Panovala tady děsná atmosféra. Kuba s Tomášem opět pokračovali s nenávistnými pohledy, kluci na ně byli naštvaní a pár kluků to dávalo za vinu mně. Čemuž se teda vůbec nedivím. A celou večeři mě Tomáš propaloval pohledem.

Po večeři jsem se došourala do pokoje, dala si pěkně dlouhou a horkou sprchu, vyčistila si zuby a šla spát.
                                    ***
Snídaně probíhala opět ve stejném duchu jako včerejší večeře. Nějak jsem neměla na nic ani na nikoho náladu a bylo to na mně od rána vidět.

,,Elí? Co pak, že jsi taková skleslá?" Ptal se Edík. ,,Já nevím, jen blbá nálada." Odpověděla jsem. Dál už se nevyptával, asi věděl, že by to nedopadlo dobře.

Po snídani jsem zamířila do pokoje se připravit, protože kluci měli trénink a mě napadlo, že bych si ještě před tím mohla zabruslit, protože na ledu bude volno.

Vzala jsem brusle, pohodlně ale teple se oblékla a vyrazila na stadion. Ještě než jsem vylezla z hotelu, dala jsem to vědět Kubovi, aby mě zbytečně nehledali.

Na ledě opravdu nikdo nebyl, tak jsem neztrácela čas a běžela se přezout. Vždycky jsem bruslení milovala, dělala jsem i krasobruslení, ale na mistrovství světa před rokem a půl jsem měla nehodu. Spadla jsem a přetrhala si vazy na koleni. Musela jsem s tím na operaci a řekli mi, že za nějakou dobu budu moct opět bruslit, ale že už  nikdy nebudu moct dělat krasobruslení. Prý je to moc riskantní a kdybych znova spadla, nemusela bych už chodit. Už by to ani operace nespravila.

Zahnala jsem ty nejčernější vzpomínky a užívala si normálního bruslení. Samozřejmě jsem zkusila pár otoček a skoků, ale jen ty nejjednodušší. Z mého soustředění mě však probraly hlasy kluků.

,,Jé nevěděli jsme, že děláš krasobruslení." ,,Vy toho nevíte..." a zasmála jsem se.

Z ledu jsem odešla, když na něj začali lézt kluci.

Opět se trénink neobešel bez zranění. Nebylo to ale nic vážného. Většinou natažený svaly.

Dneska to klukům vážně šlo, váleli.

Na hotel jsme se vrátili na oběd, po obědě za mnou mají chodit kluci a pak od pěti hrajou s Norskem. Opravdu si myslím, že by mohli vyhrát.

Čekala jsem na kluky, když mi přišla zpráva. Byla od Daliho.

Dali: Ahoj zlato, nechceš někam zajít?
Eli: Ahoj, jasně. Ale teď ještě musím klukům pomoct s jejich bolístkama, tak pak.
Dali: Dobře, tak za hodinu před hotelem? Stihneš to?
Eli: Snad jo, kdyžtak dám vědět❤️
Dali: Dobře❤️

Mezitím, co jsem si psala s Dalim, už mi sem přišli kluci. Vždycky chodili po jednom, ale teď si tady asi udělali debatní kroužek, protože vždy masíruju jednoho a ostatní si povídají. Ale nevadilo mi to, ráda si s klukama povídám.

,,Hele kluci, ještě někdo něco potřebujete? Já totiž budu muset jít." A na to slyšeli. Okamžitě se uklidnili a čekali, co se bude dít dál. Když jsem na ně nechápavě koukala, hned mi to vysvětlili.

,,No čekáme až nám řekneš kam jdeš." Řekl Eda ,, A s kým." Dodal Adam a mrknul na mě.
,,Bože vy jste zvědaví!" Řekla jsem se smíchem.
,,No jo, jo, ale tak už nám řekni kam jdeš." Dožadoval se odpovědi už i Maty. ,,Mám vlastní program, nebuďte zvědaví." Odbyla jsem se a doufala, že už skončili.

,,No tak to mi řekněte, kam jde, když nám to nechce říct." Začal Eda.

Takže neskončili. Jen jsem nad tím protočila oči a dál je neřešila.

,,No kam by, na rande s Dvorským." Odpověděl Tomáš a já myslela, že po něm něco hodím.

,,Jo? Žes nic neřekla Elí." Řekl Eda. Kluci z toho nedělali žádnou vědu, teda až na Toma a Kubu. Oba se na sebe tak zvláštně podívali, jak kdyby si něco odsouhlasovali.

,,Els? Můžeš na chvilku?" Zeptal se Kuba hned po tom, co si s Tomem něco asi potichu dořekli.

,,No já už musím jít, nestíhám." Chtěla jsem se z toho vykroutit.

,,Neboj, on určitě počká." Odpověděl a už mě za ruku táhl před pokoj.

,,Ty s Dvorským chodíš?" ,,Jo, proč?" ,,Slíbilas mi, že si s nikým nic nezačneš." ,,Z týmu, on z týmu není, Kubo. A vůbec, co vám je? S Tomášem jste se ještě ráno nemohli vidět a najednou se radíte ohledně mého vztahu." Nechápala jsem je, vážně nevím, co se tu děje.
,,Co je mezi mnou a Tomášem nech na nás. A ten slib si porušila hned, jak jsi s Tomášem vlezla do postele. A on z týmu je. A co se týče tebe a Dvorskýho, měli byste se rozejít." ,,Cože?! Proč?" ,,Els, on není takovej, jak teď vypadá. S holkama si jen zahrává, dostane je do postele a odkopne, věř mi." ,,Jasně." Odfrkla jsem si. ,,Tobě se nelíbí nic. Kdybych něco měla s Tomášem, dostal bys infarkt z toho. Když jsem s Dalim, taky se ti to nelíbí. Co po mně chceš?! Abych byla jeptiška zavřená od rána do večera v klášteře? Smůla. Já si od nikoho nenechám kecat do vztahů ani do života." Odpověděla jsem naštvaně. Brácha jen koukal a když jsem se otočila a šla po schodech dolů, slyšela jsem, jak za sebou zabouchl dveře zřejmě od mého pokoje.

Před hotelem už čekal Dali.

,,Ahoj! Promiň, jestli čekáš dlouho, trochu jsem se chytla s klukama a bráchou." ,,Dobrý nečekám dlouho a jsi v pohodě?" Zeptal se. ,,Teď už jo." Odpověděla jsem a políbila ho.

Zašli jsme opět do kavárny, kde jsme si povídali, smáli se a všechno možný.

Po chvíli přišli Daliho kamarádi.

,,El, tohle je Juraj a tohle Milan." Seznámil nás. Kluci s námi chvíli pobyli. Zdají se být fajn.

,,No my zase půjdeme, necháme vás tu." Oznámil Juraj a Daliho si vzali kousek stranou.

Nechtěla jsem poslouchat, ale mám pocit, že se bavili o mně.

,,Tak jak to s ní máš? Čas ti dochází." Řekl Juraj. ,,Vím, ale je to na dobrý cestě, uvidíte." Řekl Dali, rozloučil se s nimi a mířil zpět ke mně.

Byly už čtyři hodiny a kluci mají za chvilku hrát. Sice jsme se pohádali, ale u zápasu být musím. To bych si neodpustila.

Dali mě doprovodil k hotelu.

,,Jsem rád, že jsi se mnou šla." A políbil mě. ,,Já taky." Řekla jsem mezi polibkem, usmála jsem se na něj a znova ho políbila. Chvíli jsme tam tak stáli a vyrušili nás až kluci, kteří vycházeli z hotelu a měli namířeno ke stadionu.

Všichni byli vysmátí, ale jakmile si Tom a Kuba všimli nás dvou, obou jim zmizel úsměv ze rtů a oba si dali pořádně záležet, aby do Daliho pořádně vrazili.

Vážně nechápu, co jim je. V jednu chvíli nemůžou dýchat ani stejný vzduch a v druhý chvíli jsou jak siamský dvojčata.
—————————
Nakonec jsem kapitolku stihla a dokonce delší než normálně 🥳Snad se líbí a doufám, že reakce už budou lepší než včera🤭 mějte seee a nejspíš zítra zase nová kapitolka🥹❤️