Vrána k vráně sedá

1.kapitola

Květen 1998

Harry měl zpocené ruce, když stál přede dveřmi. Právě mluvil se Smethwyckem, léčitelem, který před několika lety uzdravil i Arthura Weasleyho, ale ani trochu to nepomohlo zmírnit jeho úzkost. "Nejsme si jistí, jestli to zvládne," řekl a Harry ztěžka polkl kolem knedlíku v krku. Nebyl si příliš jistý, proč tam ten knedlík vůbec je. Ale to náhlé uvědomění z Chroptící chýše jím otřáslo. Nechtěl, aby zemřel, ani po všem tom nepřátelství, po vší té nenávisti, která mezi nimi byla celé ty roky. Ani po tom, co ho Harry považoval za největšího zrádce.

Oblečení už měl čisté a nepoškozené, ale stále měl pocit, že jeho kůže pod ním páchne smrtí a bojem. Krve, tolik krve. Od bitvy uplynulo pět dní a většinu z nich strávil na bradavické ošetřovně, kde bezmocně sledoval, jak je madam Pomfreyová čím dál zoufalejší, dokud Snapea nepřevezli do nemocnice svatého Munga. Harryho přátelé byli zmatení a nejspíš i mírně otrávení z toho, kolik času strávil v nemocničním křídle, kde seděl u lůžka jejich nejnenáviděnějšího profesora, kdykoli zůstal sám mezi prohlášeními, gratulacemi a smutečními projevy. Dokonce i teď se odplížil, aniž by jim o tom řekl. Z nějakého důvodu ho při pomyšlení, že Snape není na dohled, mrazilo a svrbělo v zádech a srdce se mu zadrhávalo. Útržky vzpomínek na toho muže se mu v mysli přehrávaly znovu a znovu, kdykoli se ponořil do ne zcela klidného spánku nebo se nechal vyrušit během všech těch ach tak důležitých rozhovorů, které se zdály být na denním pořádku.

Harry byl unavený. Upřímně řečeno, více než unavený. Všichni byli, ale Harry měl pocit, že za ten poslední rok prožil deset let. Ironií osudu se mu spánek vyhýbal. Přál si, aby si o tom mohl promluvit s Remusem, ale Remus byl mrtvý, mrtvý jako mnoho jiných, a to všechno kvůli němu. Jak může někdo spát, když má na svědomí tolik úmrtí, uvažoval Harry. Spal snad někdy Voldemort? Ale i on byl mrtvý a nemohl se ho na to zeptat, a jediný další člověk, který mu mohl pomoci, byl momentálně v kómatu na druhé straně těch dveří. Zhluboka se nadechl a otevřel je.

Místnost byla slabě osvětlená, když vstoupil dovnitř a dával pozor, aby nedělal příliš hluk. Vzduch byl zatuchlý a suchý, hustý, se zápachem nemocnice. Roztřesenýma nohama došel k posteli v rohu, povlečení bylo bílé a čisté, Snapeovy černé dlouhé vlasy podivně výrazné proti vší té bílé. Polkl. Kůže jeho profesora byla téměř stejně bílá jako obvazy, které měl omotané kolem krku. Krev už na něm nebyla žádná a Harry krátce přemýšlel, jak je to vůbec možné. Ta byla v tu noc všude, vytékala z rány, kam Harry zoufale tiskl ruku. Krůpěje krve na jeho obličeji, kapající z koutku těch drsných úst, loužička sytě rudé krve tvořící se pod jeho nohama na studené, zaprášené podlaze chýše. Zachvěl se.

Vyčerpaně se svalil do židle u postele. Přitáhl si nohy nahoru, rukama si objal kolena a schoulil se do klubíčka. Tělo měl jako z olova, těžké a zničené, a jediné, co chtěl, bylo spát, pořádně a tvrdě jako profesor Snape. V pokoji bylo téměř děsivé ticho, rušené jen občasným klapotem nohou venku na chodbě, a zvuk tlukotu vlastního srdce byl na dlouhou dobu to jediné, na co myslel. S očima upřenýma na bledou tvář se Harry poddal svým myšlenkám a netrvalo dlouho, než se dostavily slzy. Slzy za Snapea i za něj. Slzy za Remuse a Tonksovou a Freda, za Colina a Levanduli, dokonce i za Crabbea a nespočet lidí, jejichž jména ani neznal. Plakal také pro Teddyho, který teď osiřel kvůli válce, stejně jako Harry sám. A v jednu chvíli se ho konečně zmocnil spánek.

Když se probudil z hrůzného snu plného zelených záblesků a rudých kaluží krve, byla tma a chvíli mu trvalo, než zjistil, kde je a proč má pocit, že mu někdo zlomil vaz. Usnout na židli s týraným tělem byl špatný nápad a on si protáhl bolavé svaly. Snape samozřejmě stále spal ve své posteli, bledost jeho tváře se nezměnila. Harry si protřel vlastní tvář, která mu připadala podivně suchá a napjatá od všech těch slz, které před spaním vydal, a zasténal. Jeho přátelé se teď nejspíš k smrti báli. Ještě jednou pohlédl na Snapea, vstal a vyšel ven, aby se letaxem vrátil do Bradavic.