Vrána k vráně sedá

8.kapitola

Červen 2000

Severus nevěděl, jak zvládl ty dva týdny před Dracovými narozeninami. Dny trávil jako obvykle, ráno vstal, aby se krátce potkal s Harrym v kuchyni a vyprovodil ho, a pak vzbudil Teddyho. Hrál si s ním, pozoroval ho, jak kreslí, dohlížel, aby jedl a pil, a odpovídal na spoustu otázek týkajících se barvy nebo struktury věcí. Teddyho nově objevená zvědavost o všechno Severuse docela zaměstnávala, ale nemohl si pomoct, aby se během jejich dne několikrát myšlenkami neodchýlil.

Harry mu řekl, že ho miluje. Už jen ta představa byla směšná. Nikdo Severusovi nikdy nic takového neřekl a rozhodně ho nikdy ani vzdáleně nenapadlo, že by ten cit opětoval. On lásku, a vlastně ani emoce, neznal. A pak přišel zatracený Harry Potter, Vyvolený, nejoblíbenější tvář kouzelnické Británie, a prostě to řekl, jako by o nic nešlo, s naprostou nebelvírskou statečností v srdci.

Přesto mu toho dne v hrudi bušilo něco jiného než jeho obvyklá podrážděnost z jakýchkoli citových projevů. Šlo o víc než o důvěru a příměří, o víc než o jejich podivné přátelství. Přátelství, které už několikrát překročilo a zašlo daleko za hranice své definice, a Severus si pomyslel, že to měl tušit. Přitažlivost mezi nimi byla v posledních měsících až příliš zřetelná, od chvíle, kdy ho Harry prosil, aby zůstal. Severus věděl, kam to povede, a přesto zůstal. Navzdory svému obvykle tak hluboce zakořeněnému instinktu utíkat před jakoukoli citovou vazbou nebo závazkem. Zůstal v domě, nabídl se, že se postará o Teddyho, a rozhodně se staral i o Harryho, i když netušil, kdy to začalo. Nebo proč. Nebo proč mu to Harry dovolil.

A políbili se. To se nedalo popřít. Někdy měl Severus pocit, že Harryho téměř cítí na špičce jazyka, v těch chvílích, kdy v něm tak rychle a zoufale rostla touha ho políbit. Mnohokrát se mu podařilo vydržet a dvakrát docela okázale selhal. Tehdy, když byl Teddy tak strašně nemocný a Harry byl vedle něj v posteli měkký, zmuchlaný a nedočkavý. Vřelý, fascinující a dokonalý. A pak ten večer na Teddyho narozeniny, kdy to nutkání, ne, potřeba byla tak obrovská a řvoucí, tak oslepující, že se Severus ocitl v naprosté bezmoci. A věděl, že by si Harryho tu noc mohl vzít do postele, poznat každý pór jeho kůže, každý chlup na těle, cítit jeho chuť na svých rtech. Naštěstí ho to uvědomění zase šokovalo.

Mladík ho úplně vyvedl z míry. Bylo to tak, jak to bylo. Když se ty zelené oči podívaly na Severuse a růžové rty se k němu přiblížily a žádaly o polibek, Severus bez přemýšlení vyhověl. Severus měl pocit, že jeho tělo chce vzdorovat mozku. Jako by srdce chtělo, aby do těch sladkých úst vydechl a zasténal.

Žárlil, když Weasleyovic holka držela Harryho za ruku během smutečního obřadu. Byl rozzuřený z úsměvu na Harryho tváři, který byl namířen na ni. Na jazyku to chutnalo hořce, jako žluč. Bylo to nesnesitelné. Děsivé.

Někdy litoval, že se neodstěhoval už v prosinci. Litoval naivity, kterou si dovolil, když si myslel, že to nějakým zázrakem bude v pořádku a že Harryho pokus o polibek byl způsoben pouze jeho opilostí. Jako by nikdy neznal slova in vino veritas*, jako by je sám příliš dobře neznal. Byl to blázen. A byl zamilovaný. Naprosto, beznadějně, zamilovaný každým kouskem své bytosti.
* ve víně je pravda.

Severusovi samozřejmě nebylo cizí sebezapření, ale tohle bylo příliš silné na to, aby to ignoroval. Byl všímavý člověk, snadno prokoukl lidi a tyto schopnosti uplatňoval i na sebe, i když většinou spíše nerad. V určitém okamžiku to bylo spíše nevyhnutelné a on to věděl. Věděl, že příliš snadno vyměkl, příliš ochotně přijal Harryho návrh a rozhodně se k němu příliš ochotně nastěhoval. Bylo to příliš zřejmé, a přesto se Severus rozhodl to ignorovat. Bylo to směšné.