Popadl jsem z postele polorozpáranou brašnu s nášivkama a dal si do ní mobil, plavky, peníze, sešit, pouzdro s propiskami a na záda si hodil kytaru schovanou v pomalovaném obalu. Zabouchl jsem za sebou dveře od našeho malého domu a zamkl, než jsem vyšel na dlážděnou uličku na kterou skrze obarvené mraky prosvítaly poslední paprsky slunce, které mě hřály na tváři. Poskakoval jsem po chodníčku s křivými schody vedoucími na větší cestu, na které se děti vyřádily křídou. Když jsem došel na autobusovou zastávku, posadil jsem se na rozehřátou dřevěnou lavičku. Vždycky v ní bývalo hodně třísek. I teď se mi jedna zabodla do ruky a já sykl bolestí. Vyčkával jsem autobus který měl přijet asi za pět minut, když se o moji nohu otřela černá kočka. Vzhlížela ke mně svýma žlutýma očima plnýma naděje. Tuhle kočku jsem znal. Patřila našemu sousedovi, než musel utéct před lidmi kteří ho celý život pronásledovali. Teď bloudila městečkem a prosila o jídlo. Taky bych chtěl odjet někam daleko od domova, ale nejspíš by mi chybělo věčně teplé počasí, lehké deštíky, odpoledne strávená s kamarády u moře, kavárničky postávající v ukrytých uličkách městečka nebo cikády koncertující po večerech strávených v mém prosluněném pokoji s otevřeným oknem do zahrady. Znova jsem si vzpomněl na můj hovor se sestrou, která byla už pět let pryč. Zajímalo by mě, jaké to pro ni bylo- nevidět nás tak dlouho a užívat si života někde jinde. Stýskalo se mi po ní. Na její roztěkané zelené oči a stejně tak zrzavé a kudrnaté vlasy, jako ty moje. Když přijel autobus, sedl jsem si k oknu a zaposlouchal se do hudby, hrající z repráku. Do uší mi hráli The Strokes, a já zamířil k Moři.
ČTEŠ
Básník a Slunce
RandomNěkdy prostě chcete uniknout. Realitě, rodině, sobě, pocitům, ale taky lidem které milujete. Potřebujete si najít něco, co vás podepře a dá vám nadhled nade věcma, které vás tíží. Já jsem ale měl takové štěstí, že jsem si našel přátele bez kterých...
