NCIS Naval Criminal Investicative Service

Nenávist 1.část

Kolem mě jsou zbytky spadlého letadla. Všude jsou tu různě rozsekané a rozmačkané končetiny asi 500 lidí. Dívám se do tváře jedné z nich. Její levá ruka je zlomená a leží v nepřirozeném úhlu. Tvář má poškrábanou a z čela jí trčí zaseknutý kus plechu. Ta osoba je mi povědomá. Ona a další tři poblíž mě. Podívám se pořádně a zjistím, že ty čtyři zmasakrovaná těla patří mé rodině......

S jemným výkřikem se probouzím. Ten sen se mi zdál už několik nocí za sebou. Jsem pořád na stejném místě jako jsem usnula. Mám pocit, že zezdola slyším klepání a kroky. Věděla jsem, že nespí. Vstanu z gauče, na kterém spím, a vydám se ke schodům do sklepa. Zastavím se asi v půlce schodiště a pozoruji ho. Nad něčím zřejmě přemýšlí. 

"Proč už nespíš?" Můj hlas ho vytrhne ze zamyšlení. 

"Můžu se ptát stejně. Děje se něco? Křičela si." 

"Zase ten sen. Už mě otravuje vidět to každou noc." Ví, o čem se mi zdá. 

"Už je to několik let. Neměla bys to pustit z hlavy?" Vždycky byl moc chytrej. Tohle ale zapomenout nejde. 

"Nejde na to zapomenout, Gibbsi. Na tohle ne." No jo, vypadá to sice divně, ale přespávám u svého šéfa. Nabídl mi to, když mě před několika lety vytáhl z toho letadla. Můj příběh je složitý. Gibbs znovu pracuje na své lodi. Staví ji už dlouho. Stále tam stojím v půlce schodiště a čekám co řekne. 

"Co vlastně v tom snu vidíš?" Přivřu oči a nadechnu se. 

"Ji, Gibbsi. Pořád vidím svoji mámu s kusem plechu zaraženým uprostřed čela." Opře se o kostru lodi a zvedne ke mě oči. Ví co jsem si prožila, z těch trosek letu 3149 mě osobně vytáhl. Pokyne mi rukou, já sejdu zbytek schodů a zastavím se před ním. Položí mi ruce na ramena a podívá se mi do mých modrých očí. Dělá to vždycky, když mi domlouvá nebo se mnou probírá něco hodně citového, jako třeba tohle. Většina jeho upřenému pohledu uhne, ale já už jsem zvyklá. 

"Jestli se toho snu nedokážeš zbavit, měla by jsi si najít nějakou jinou práci. Nějakou, kde není tolik mrtvol." Tím mě rozesměje. Shodím si jeho ruce z ramen a se smíchem otočím se zády. Takhle mě hodně často škádlí. Moc dobře vím, že nade mnou právě protočil očima. Ale zvedl mi náladu a to byl přesný důvod tohoto vtipu. Natočím hlavu doleva a potichu mu odpovím. 

"A k čemu by to bylo? Vidět je ve snu a nebo v práci, to je to samí. Aspoň si zvyknu." Směje se taky. Navrhnout mi, abych si našla pomoc v podobě psychologa, se ani nepokouší. Moc dobře ví, že o tom nerada mluvím, zjistil to, když mě po tom pádu vyslýchal v nemocnici. Podle něj to teda výslech nebyl, ale podle mě jo. Vzpomínám si na to jako by to bylo včera a ne před několika lety. 

Ležela jsem v nemocnici a naproti mě se o zeď opíral muž, který se mi představil jako zvláštní agent Gibbs. Vyptával se mě na to, jestli se někdo choval podezřele nebo něco nebylo v pořádku a tak. Nechtělo se mi odpovídat a tak jsem mlčela. Byl netrpělivý. Ptal se mě pořád dokola a docházela mu trpělivost a mě taky. Jelikož nikdo nevěděl co umím, nebál se zvýšit hlas. Jenže když jeho pomyslný pohár trpělivosti přetekl a zvýšil ho víc než bylo třeba a naštvaně prašil do tyče na konci postele, vymrštila jsem se do sedu a pravá ruka mi vystřelila dopředu. To bylo všechno co stihl zahlídnout než se vedle jeho hlavy zabodl do zdi příborový nůž z mého tácu na stolku. Trhnul hlavou a vyděšeně zíral na nůž a pak se otočil zpátky na mě. Co mě udivilo byl úsměv, kterým mě potom obdařil. Vysvětlil mi, že prý mám dokonalé reflexy a nabídl mi práci. Já jsem mu tehdy, no spíš sobě, dala slib, že ho budu chránit, abych mu oplatila záchranu života. Prakticky jsem jeho bodyguard. Nikdy se však nedověděl, jestli se někdo choval podezřele nebo ne. Při té vzpomínce se usměju.