Třídní sraz

Dominik

Probouzím se uprostřed noci. Obklopuje mě tma, mnu si oči a snažím se zaostřit na hodiny na stěně, ale nedohlédnu na ně. Pouliční lampy do pokoje nesvítí, asi jsem večer zatáhl žaluzie. Už nevím. Nevím ani, kam jsem včera dal telefon. Je mi ale vlastně celkem jedno, kolik je hodin. Přejíždím očima po místnosti a snažím se uvyknout na tmu. Pak si jí všimnu. Marie sedí v křesle pod oknem na druhé straně pokoje. Pozoruje mě. Chci rozsvítit, abych na ni lépe viděl, ale nemohu nahmatat lampičku na nočním stolku. Velké světlo taky nepřichází v úvahu, bojím se, aby kvůli tomu neodešla. Dlouho jsem ji neviděl.

Opatrně se posadím a opřu se zády o zeď. Odhodlávám se, než na ni konečně promluvím. „Jak se máš?"

Je to hloupá otázka. Otázka, která křičí, že se bojím zeptat na něco vážnějšího. Otázka, která křičí, že nevím, co bych jí měl říct.

„Beze mě, a navíc v Praze, to ti musí být krásně."

Tiše se zasměju, ale hned přestanu, bojím se, abych ji neurazil. Nechci, aby si myslela, že jí něco vyčítám. Zdá se mi, že přikývla.

„Nechceš polštář, aby se ti sedělo líp? Pozval bych tě, aby sis sedla sem ke mně, ale vím, že jsi říkala, že bys chtěla odstup. Ale polštáře se do toho nepočítají, ne?"

Nic na to neříká, pořád jen nehybně sedí.

„Promiň, moc mluvím."

Skloním hlavu do dlaní. Snažím se uklidnit. Říkám hlouposti, stydím se. Nechci, aby se na mě Marie naštvala a odešla. Zase.

„Vím, že ti to vadí, fakt promiň."

Pokračuji v omlouvání, i když vím, jak to nesnáší a po tvářích mi začínají stékat lepkavé slzy.

Hodiny na zdi lehce tikají s každým pohybem vteřinové ručičky. Nepamatuji si, kdy jsem si tyhle hodiny pořídil, ale když si Marie z bytu odvezla všechny svoje věci, bylo tam dost prázdno. Musel jsem toho spoustu nakoupit. Škoda, že prázdný srdce nejde zaplnit tak snadno jak prázdnej byt.

„Ani nevím, co vlastně celý dny děláš. Byl jsem zvyklej na to, že jsme všechno prožívali spolu a co ne, to jsi mi vyprávěla hned, jak jsi byla u mě. Ale teď?"

Začalo to postupně. Nejdřív jsem jejím špatným náladám nepřikládal velkou váhu, nástup na vejšku je těžkej pro každýho a přikládal jsem to stresu. Jenže pak jsem si všiml, jak šťastná je na fotkách. Jaká radost jí byla slyšet v hlase, když jsem jí neohlášeně zavolal. A jak rychle vyprchala, když zjistila, že jen volám, abychom si mohli povídat.

„Často vzpomínám na to, jak jsem tě v tercii po biologii pozval ven. Pořádně jsem tu větu ze sebe ani nedokázal dostat, ale naštěstí jsi mě pochopila. Konečně jsem ti mohl říct, že se mi líbíš už od chvíle, co jsem tě poznal. Bylo nám oběma třináct, venku všechno kvetlo a nám přišlo, že rozumíme světu. Že to štěstí nám nikdy nikdo nevezme. Minimálně já si to myslel. Teď je nám dvacet a tobě se najednou vedle mě špatně dýchá, i když studuješ v Praze a skoro se nevídáme. Chodili jsme spolu osm let na střední a nebyl mezi námi problém. Tak kde se teda vzal? Proč jsi nemohla jít na vysokou tady jako já?"

Skoro křičím. Strašně to bolí. Pořád mám pocit, že mám polámaný žebra a ty se mi s každým nádechem zapichují do plic a do srdce. Když mi řekla, že by potřebovala víc prostoru, protože ani neví, kdo je beze mě, myslel jsem, že mě to zabije. Přísahal bych, že už se nikdy bezbolestně nenadechnu. Pořád si to myslím. Nedokážu na ni nemyslet.

„Promiň, nevyčítám ti to, už to chápu."

Není to tak úplně pravda, ale nechci, aby odešla pryč. Ten večer, kdy se to stalo, jsem se složil. Pak jsme spolu leželi a ona mě hladila po vlasech a nepřítomně koukala do stropu a řekla, že to teda můžem ještě zkusit, ale musím jí dát víc prostoru. Jenže když se za týden vrátila z koleje, bylo to mezi náma pořád špatný. Nezvládal jsem jí přes týden dávat prostor, o kterej mě tak prosila. Říkám si, jestli bychom byli pořád spolu, kdybych to zvládl. Ale asi ne. Asi jsme došli k našemu expiračnímu datu a každej krok, ať už byl jakejkoliv, jenom mířil k rozchodu. I přes to jsem ale rád, že je teď tady. Že jí to můžu říct. Odhodlám se zvednout hlavu a podívat na křeslo. Marie pořád nehybně sedí a kouká na mě.

„Je to bez tebe jiný. Do školy chodím jen tam, kde se píše docházka, ale i tak moc nevnímám, co nám říkají. Snažím se hodně chodit do práce, ale nikdy tam nevydržím dlouho. Všechno mi tě připomíná. Myslel jsem, že mi pomůže jít třeba do Blankytu, sednout si na naše místo a objednat si cappuccino a čokoládovej dort, jak jsi to vždycky dělala ty. Že mi tě to připomene a nebude to tolik bolet. Jenže pak za mnou došla servírka, zeptala se mě, jestli si dám to co vždycky, nebo počkám, až dorazí i moje slečna a já se tam sesypal a musel odejít. Od tý doby jsem tam nebyl."

Chodili jsme tam, kdykoliv jsme chtěli něco oslavit. Narozeniny, výročí, maturitu, Mariino přijetí na vysokou do Prahy.

„Promiň, že jsem ti poslední týdny tolikrát volal opilej. Nebylo to ode mě fér z tebe páčit, kde jsi a proč nejsi u mě. Nebylo fér ti vyčítat, že se beze mě bavíš."

Vím, že bych neměl pít, když se cítím na dně. Vždycky jsem to věděl, nikdy to nebylo k ničemu dobrý. Ale bez Marie to vážně bylo k nevydržení a s alkoholem mi ten čas utíkal tak nějak rychleji. Snáz se mi mluvilo a dodal mi odvahu. Ale Marii jsem od sebe akorát víc odehnal. Vidím, že se za oknem začíná červenat nebe. Aha, takže žaluzie jsem nezatahoval. Tak proč nesvítí ta lampa?

„Smazal jsem si tvoje číslo."

Marie určitě bude muset brzo jít, ale já jí nestihl ani zdaleka říct všechno, co jsem chtěl.

„Promiň, že jsem ti tolikrát volal opilej. Jenže jsem začal pít za světla a najednou byla tma a já nevěděl, jak si rozsvítit. Chtěl jsem tě chránit, chtěl jsem, abys mi zase usínala v náručí a já ti mohl říkat, že doufám, že to takhle bude napořád. Nedokázal jsem být v tý tmě sám, úplně jsem zapomněl, jaký to je. Jasně, když jsi začala jezdit na kolej, tak jsem tam taky spal sám, ale to jsem aspoň usínal s vědomím, že jsi moje."

Ťukání na dveře.

„Dominiku, s kým to mluvíš?"

Chvíli mi trvá, než si uvědomím, komu ten hlas patří. Mámě.

„Buď v klidu, je tu jen Marie."

Máma vstoupí do místnosti a rozsvítí. Nejsem v mým hradeckým bytě. Jsem u nás na vesnici ve svým starým dětským pokoji. Proto sem nesvítí pouliční lampa. Máma přistoupí ke mně a pohladí mě po vlasech.

„Neboj, zítra už jsi objednanej k tomu doktoroj. Dá ti nějaký lepší prášky a popovídáte si spolu."

Nerozumím tomu, co mi máma říká. Nepamatuji si, že by mě objednávala k nějakému doktorovi. Nehledě na to, že k doktorům chodím už nějakou dobu bez ní.

„Vždyť je pondělí, budu muset do školy a odpoledne do práce."

Máma si jen povzdechne a znova mě pohladí po vlasech. Koukám jí do očí a vidím, jak se zaplňují slzami.

„Brzo to bude lepší."

Podívám se na křeslo pod oknem. Píchne mě u srdce. Není tam Marie, ale jen hromada oblečení, které potřebuje vyprat.