Třídní sraz

Filip

„Nemůžeš ten telefon chvíli odložit?"

„Už seš jak moje máma. Ale ta mi s tím dala pokoj už v osmnácti."

„No jo, ty vole, ale měl bys bejt rád, že jsi mezi lidma."

Luboš to od začátku nechápal. Proč mi nevadí, že Emča bydlí tak daleko. Proč mi nevadí, že se moc nemůžem vídat. Proč mi nevadí, že je o dva roky mladší.

„Kdyby byla co pro to, už dávno by za tebou dojela."

Vím, že to říká jen proto, že už má dost připito. Jasně, za tu dobu, co spolu chodíme, jsem si mu několikrát stěžoval, jak mě štve, že si můžem maximálně tak zavolat na discordu, protože má přísnýho tátu, kterej by jí nedovolil jet přes celou republiku za nějakým klukem.

„Vždyť víš, že o tom nerozhoduje."

„Kurva vždyť je dospělá, to mi neříkej, že se nemůže sebrat a odjet z té její vesnice aspoň do Brna, to by neměla daleko a ty bys tam taky dojel na votočku."

„Nedovolí jí to ten debilní otec."

„Jasně."

Je vidět, že je naštvanej. Ale není to poprvý a s Lubošem se bavíme od školky, takže vím, že ho to brzo zase přejde. Naštvaně se odsunul od stolu a odešel s prázdnou skleničkou k baru. No jo, asi si myslí, že bude lepší, když se víc opije. Ale já budu ten, kdo ho potáhne k nim domů.

Poslední dobou mi na Lubošovi vadí čím dál tím víc věcí. Rozhodně je to způsobený tím, že jsme spolu začali bydlet, ale myslel jsem, že když jsme spolu chodili do školky, na základku i na střední, nemůže mě na něm už nic překvapit. No, jak se ukázalo, dost jsem se mýlil.

„Co se stalo, že je Luboš naštvanej?"

Verunka. Každýmu vždycky připadala jako ta nejhodnější holka ze třídy, i když rozhodně nebyla nikdy hezká. Ale tak nějak automaticky se počítalo s tím, že ji budete mít rádi, protože se nikdy na nikoho nemračila a ve škole byla asi nejlepší, i když mimo učení celkem hloupá, ale i tak vám poradila, když jste si řekli. Asi je poznat, že moje sympatie k ní nikdy nebyly veliký. Vadilo mi na ní přesně tohle. Vždycky všechno potřebuje vědět a je prostě strašně vlezlá. Možná mi jenom moc připomíná Lucinu.

„Ale, jen byl naštvanej, že jsem se jednou podíval na telefon, když na mě mluvil."

Nikdy jsem nebyl takovej, že bych na Veru vyjel, to zas ne. Nemusí vědět, že ji nemusím, ale zároveň se jí musí nechat, že v biologii mě dost zachraňovala, obzvlášť poslední tři roky.

„Asi žárlí, že máš Emču, zatímco on je furt sám."

Jedno jí ale musím nechat. Stačí, když se jedinkrát o něčem před ní zmíníte a ona si to bude pamatovat asi už navždycky. Překvapuje mě, kolik informací se vejde do její hlavy. Když jsem s Emčou začal oficiálně chodit, bylo mi skoro šestnáct a jí teprve čtrnáct a většina lidí na mě koukala jak na nějakýho úchyla. Ale ani jsme se nevídali, náš vztah byl od začátku založenej čistě na tom, že jsme si volali nebo psali. Jako jo, od doby, co jí je patnáct, mi čas od času pošle nějakou tu fotku. O tom ví ale jenom Luboš, to nikomu jinýmu vyprávět nehodlám.

No a abych se vrátil k tématu, zrovna ten to tenkrát strašně odsoudil. Že jsem blbej a mohl bych si najít nějakou holku, co bydlí tady a mohl bych s ní spát. A samozřejmě se postaral o to, aby to tenkrát věděl úplně každej ve třídě a možná i na škole, a tak jsem s ním nemluvil měsíc. A Verunka byla tenkrát jedna z mála, která za mnou přišla a podpořila mě. Řekla, že nám to přeje a že jí přijde roztomilý, že chci na Emču počkat.