Třídní sraz

David

„Přijde vůbec Dan?"

„Jo, přijdou s Klárou. Bych ani nečekal, že spolu vydrží takhle dlouho."

Polije mě pot. Kláru jsem naposledy potkal na našem maturáku. A trochu jsem doufal, že už ji nikdy neuvidím.

„Proč se tváříš, jak kdybys měl umřít?"

„Protože blbě čumíš."

Myslel jsem si, že Dan nepřijde. Nebyl nám ani schopnej odpovědět, jestli v září odmaturoval. Když s Klárou začal chodit, přidala se do našeho sobotního kroužku pravidelného navštěvování hospody. Bylo to na podzim v septimě, kdy ještě nikdo z nás neřešil, co bude po maturitě. Klára nebydlela daleko od Hradce, ale její rodiče jí za Danem dovolovali jezdit jen o víkendech. A protože Dan se našich sezení vzdávat nehodlal, bral ji s sebou.

„Já tu čubku vidět nechci."

Nedivím se, že je Pepa nasranej. Ve škole pořád Danovi říkal: „Nesmíš se nechat spoutávat holkou, která se s tebou stejně rozejde, jakmile si najde někoho lepšího než seš ty." Pepa rád shazoval všechny okolo sebe. Možná byl jen nasranej, protože jeho holky odmítaly v jednom kuse.

„Mně nikdy nevadila, ale nenapadlo by mě, že s ní Dan půjde na vejšku do Plzně."

Vojta měl ze začátku Kláru rád. Velkou roli hrálo to, že se mu líbila a on doufal, že Dana opustí kvůli němu. Ne že by nám to přímo řekl, ale z jeho chování to bylo dostatečně očividný. Nevyčítejte mu to. Klára je vážně hezká. A i kdyby se vám náhodou nelíbila, získá si vás svou povahou. Přísahám.

„Kvůli ní jsme přestali chodit do hospody."

„No, my ne, vy jste přestali."

„Ale prosimtě, ty aby ses jich nezastal."

Jasně, že si Pepa musel rejpnout. Neříkám, že nemá pravdu. Klára se dost podílela na rozbití naší party. Jenže, a to je myslím podstatnější, ona jim fakt nikdy nic neudělala. Jenom chodila do hospody se svým klukem, protože on to tak chtěl. To, že Pepu sere už jenom z principu, že je holka, Vojtu, protože chladně odrážela jeho pokusy o flirtování a Jonáš prostě řekl, že tam bez těch dvou chodit nebude, její chyba není.

„Už jsou tu."

Máváme na ně a oni se prodírají zaplněným barem k rezervovanému stolu. Klára přejíždí pohledem po nás všech. Snaží se tvářit nezaujatě, ale já poznám, že nás pečlivě pozoruje. Někoho hledá. Pohledem se zastaví na mně. Uvidím to v její tváři. Hledala mě. Bylo by na místě zmínit, že mám kůži bílou jako upír, takže když se mi nalije krev do tváří, všimnou si toho všichni v okruhu pěti metrů. Ani si nejsem jistý, proč mi její pohled tak podlamuje kolena.

„Je tu vedro."

Moje poznámka sice patrně upozorní víc lidí na můj obličej, ale nechci, aby to vypadalo, že se vymlouvám, kdyby si toho někdo všimnul později.

„Jdu na cígo."

Prorvu se okolo ostatních a ani nehledám bundu, chci jen rychle vypadnout ven. Vykročím a cítím se, jak kdybych ohluchnul. Ticho, jen pár projíždějících aut. Je mi líp. A pak postřehnu tlumený hluk zevnitř a zas je mi hrozně. Nechci na nic myslet, ale venku stojí jen Karolina, a to není někdo, s kým bych se chtěl bavit. Vytáhnu z kapsy krabičku cigaret a jednu stisknu mezi rty. Zapalovač bych měl mít ve stejné kapse, ale není tam. Zkouším druhou kapsu, ale nic. A pak mi to dojde. Dal jsem si ho do kapsy v bundě.

„Nemáš zapalovač?"

Karolina se na mě pohrdavě podívá. Rozumím tomu, proč mě nemá ráda, ale na mou obranu, nikdy se se mnou ani nesnažila seznámit. A já se rád seznamuju. Za celých osm let na gymplu se bavila jen s Viktorií. A to jsem nikdy nepochopil. Ty dvě jsou jak oheň a voda. Víte, ty dvě postavičky z online videohry, co jsme všichni hráli jako malí. Viktorie vždycky něco bezmyšlenkovitě s horkou hlavou provedla a Karolina pak s ledovým klidem situaci zachránila. Asi neznám dva tak odlišný lidi, který by spolu trávili tolik času. Už si je ani nedokážu představit jednu bez druhé. Mlčky mi podá zapalovač a dál se věnuje pozorování ztichlé ulice.