Třídní sraz

Marie

Tak co, Májo, dorazíš dneska?

Zhasnu displej a telefon schovám do kapsy. Dnešek je můj a Valči. Dneska nikoho jinýho řešit nehodlám.

„On ti zas píše?"

„Co?"

„No ten ze střední."

„Ale ne."

„Lžeš, mračíš se."

„Nene."

Podívám se do zrcadla. Má pravdu. Ze zrcadla na mě kouká obličej se zkrabaceným obočím a kruhy pod očima. Ani se pořádně nepoznávám. Jasně, na jednu stranu mě mrzí, že tam nejsem s nimi, asi bych je i ráda viděla. Stejně by ale všichni nakonec řešili mě a Dominika. Nevyčítám jim to, byli jsme spolu ve třídě takovou dobu a většinu z toho jsem s ním tvořila pár. Nemám jim za zlý, že nás vnímali jako dvojici, asi to po tak dlouhý době ani nejde jinak.

„Dnešek je náš, nezapomeň. Nebudem řešit žádný idioty a užijem si večer spolu."

Kývu hlavou, ale cítím, že se mi zase ženou slzy do očí, už nechci brečet, nechápu, že je možný, že ty slzy furt vznikaj, za poslední týdny jsem toho nabrečela víc než za celej dosavadní život. Nebaví mě to.

Ale Valča je skvělá, hned bere kapesníky a utírá mi slzy a objímá mě. Známe se teprve od září, ale nemohla jsem si vymodlit lepší spolubydlící na kolej. A obzvlášť poslední dny mi připadá, že je jak moje starší ségra, kterou jsem nikdy neměla a dost často jsem ji chtěla. Nikdy mě nebavilo být jedináček.

„Maru, v klidu, to dáš. Měla jsi prášek dneska?"

Zahučím jí souhlas do ramene a snažím se utišit další vzlyk. Doktorka říkala, že neovladatelný záchvaty pláče by měly odeznít po třech dnech. To znamená, že se vyspím už jenom dvakrát. A kdyby bylo nejhůř, mám ještě ty druhý prášky. Valča mě pohladí po vlasech a pak se ode mě odtáhne.

„Měly bychom jít, už jsme propásly start, ale aspoň nebudem tak dlouho mrznout venku."

Poslední úpravy, opravit řasy, obout se a obléct do kabátů. Valča řekla, že dneska se hezky oblíknem jenom pro nás, pro nikoho jinýho, ale mám takový tušení, že dneska bude Sebastian za barem. A že to Valča moc dobře ví, a tak chce vypadat co nejlíp, aby mu, dle jejích slov, ukázala, o co přišel.

To nás asi sblížilo ze všeho nejvíc, že jsme si prošly rozchodem v podobnou dobu. Ona o něco dřív, ale taky se Sebastian rozešel s ní, kdežto s Dominikem jsem se rozešla já. A, poněkud paradoxně, já jsem ta, která je z nás dvou na tom hůř. Venku je už tma, těším se, až budeme tyhle ulice procházet v létě, i takhle večer bude teplo a my nebudem muset nosit ty debilní bundy. A taky nebudeme muset chodit do klubů, budem moct prostě sedět někde venku a všechno bude zase dobrý. Už aby bylo léto.

Další sledy událostí vnímám spíš jako zpoza mlhy, snažím se sice nemyslet na to všechno, co se mi děje, ale nejde to, vždycky je to nějaká maličkost, která mi připomene Dominika, a pak si vzpomenu, že se málem zabil, že se málem zabil kvůli mně. Pak to jde vždycky z kopce, nedokážu dýchat a nemůžu se pohnout, ale teď je to takový jiný. Vnímám to s určitým odstupem, něco mi napovídá, že za to vlastně nemůžu, ale, co je nejdůležitější, žádný slzy se neobjevujou. Zatím.

Stojíme u baru, Valča mi strčí do ruky colu a táhne mě někam do davu lidí. Určitě tady bude spousta lidí, který zná, přijde mi, že ona zná všude někoho a hlavně, všichni o ní alespoň od někoho slyšeli. Jak kdyby mi četla myšlenky, pustí moji ruku a začne se s někým zdravit, vnímám, že mě představuje těm dvěma klukům, ale neslyším ji, hudba je až nepříjemně nahlas, přísahala bych, že cítím, jak mi brní kosti. Ucítím zavibrování telefonu v kapse a ani nestihnu přemýšlet nad tím, že bych se koukat neměla, ale kouknu se. A tam je další zpráva od Luboše.