Třídní sraz

Anežka

Srdce mi bije a nechce se zastavit. Klepou se mi kolena. Snažím se zklidnit dech počítáním křesel v kavárně, ale točí se mi hlava a čísla se mi motají.

„Anežko, udělej prosím dvě latté s sebou."

Nejsem ani schopná to kolegyni odsouhlasit, tělem mi probíhá mráz. Koukám na ni, jak odnáší tác k některému ze stolů a až poté mi dojde význam slov, které mi před chvílí řekla. Promítnu si v hlavě seznam úkonů, které musím provést, abych odvedla svou práci.

1. Vyčistit páku.

2. Namlít kávu.

3. Udusat namletou kávu.

4. Zacvaknout páku do kávovaru.

5. Připravit dva kelímky.

6. Zapnout vodu.

7. Nalít mléko do konvičky.

8. Začít šlehat.

Dělám tu už dva měsíce, ale pořád ještě nedokážu vychytat, jak mléko správně našlehat.

Vždy je šlehám buď moc, takže je horké a pěna se oddělí, nebo naopak moc málo. Voda už dotekla. Položím kelímky stranou. S bouchnutím sklepnu našlehané mléko. Chci ho hezky nalít do kelímku, ale ruce se mi klepou a najednou se mi začnou dělat tmavé skvrny před očima a když konečně zase vidím, mléko je všude, jen ne v kelímkách s kávou, je na lince a na mé zástěře a na botách a na zemi. A v tu chvíli ucítím, jak mi slzy začínají stékat po tvářích a kapat na zástěru jako to mléko, přijdu si zbytečná a neschopná a zvládnu jen odložit konvičku a sesunout se na zem do dřepu.

Slyším, jak se kolegyně omlouvá co nejmilejším tónem zákazníkům, ale nepřeslechnu tu její poznámku „ty mladý jsou dneska hrozně citlivý," kterou jsem slyšet neměla, anebo možná měla, možná mě chtěla ještě víc dorazit. Pak slyším, jak začala připravovat novou kávu, a pak mi silně sevře paži, zvedne mě a nepříjemně mi sykne do ucha.

„Švihej dozadu a dej se rychle dohromady."

Uvědomuju si, jak jsem neschopná, ale stejně si myslím, že kdyby po mě neštěkala od té chvíle, co jsem přišla na první zkušební směnu, mohlo by mi to jít. Jenže každý den tady, když je tu ona, je to to samý, opravuje každou maličkost, co udělám, nikdy mě za nic nepochválí, nic není dokonalý, strhává mi z platu každý nepovedený kafe a celkově jde vidět, že mě tady vážně nechce. Nikdy jsem se neuměla ozvat, když mi něco vadilo, ale tady je to jiný, tady to není jako na škole, kde jsem být musela, odsud bych mohla odejít a najít si brigádu jinde. Jenže to by trvalo strašně dlouho a stejně mám pocit, že to všude bude stejný. Nebo alespoň ne moc jiný.

„Nesu ti vodu."

Týnka je asi nejzlatější kolegyně, kterou tu mám, několikrát se i postavila proti Jitce, když na mě byla protivná. Podá mi sklenici a kapesník a já se snažím uklidnit, ale všechno je špatně a já prostě nevím, co mám dělat. Sedím na zemi v naší šatně a tohle je už několikátá směna, na který jsem se sesypala a musela jsem odejít se uklidnit.

„Můžu tě obejmout?"

Pokývám hlavou, Týnka mi odloží kapesník i skleničku a obejme mě kolem pasu. Ruce mám svěšené přes její paže a usedavě jí pláču do ramene. Vím, že by se mnou tady neměla sedět, že z toho bude mít problém, ale v tu chvíli jsem ráda, že vůbec cítím něčí blízkost, a tak neříkám nic, jen vnímám, jak ohřívá moje tělo, který je zmrzlý úzkostí.