Třídní sraz

Karolina

„Myslíte si, že se tu ukáže Adéla?"

„Co blázníš, to nehrozí."

Občas nenávidím Viktorii za to, že mě tahá mezi lidi. Nechápu je. Zaobírají se pečlivě cizíma životama, jak kdyby neměli ten svůj vlastní. Jasně, netvrdím, že je Adéla svatoušek, ale stejně jí to lidi dávaj sežrat víc, než si zaslouží. Kraus se k nám nikdy nechoval jako klasický učitel. Máma říkala, že si nás drží moc blízko k tělu a že to akorát podráží jeho autoritu. A i když s mámou často nesouhlasím, v tomhle měla pravdu. Vnímali jsme ho spíš jako staršího spolužáka než jako učitele.

„Myslíte si, že bude chtít žádat o střídavou péči?"

„Nevim no, ale asi by se to slušelo, pořád jsou to jeho děti."

Asi by bylo sobecký po jeho manželce chtít, ať mu děti bez problémů vydává každý druhý víkend, když on byl schopný od ní utéct se studentkou. Ale to možná jen žárlím, protože o mě táta nikdy nestál.

Prohlížím si osazenstvo našeho stolu. Kvůli Viktoriině přehnané dochvilnosti jsme tu museli být úplně první, aby měla pod dohledem každého, kdo dorazí. Nevadilo mi, že jsme tu jen my dvě, odmalička se bavím téměř jen s ní a ona i přes svou společenskost naštěstí nikdy nezapomněla na naši minulost. Pak dorazil Jonáš, sám, prý šel rovnou z práce. Jonáš neudělal maturitu napoprvé ani napodruhé, a tak musí teď přes rok pracovat, aby na vejšku nastoupil za rok. Jonáš vždycky vypadal jako kluk, co má celej život dokonale v pořádku. A pak jsme spolu čekali v září po ústních na známky, a když jsme vyšli ze třídy poté, co nám oznámili verdikt (já za dva, on za pět), viděla jsem ho poprvé v životě brečet. Někdo by řekl, že nás třeba tahle zkušenost sblížila, ale potom, co jsem ho hodinu hladila po zádech a půjčovala mu kapesníky, po mně štěkl, ať to hlavně nikomu neříkám. Po něm dorazila Anička s Tondou. Ti spolu za celých osm let sice neprohodili skoro ani slovo, ale teď oba studují v Liberci a vypadá to, že z nich je nerozlučná dvojka. Potom už lidi začali přicházet v pravidelnějším tempu. David, Veronika, Anežka, Ondra. Pak jsem to přestala vnímat. A teď tu řeší, že naše bývalá spolužačka bydlí s naším bývalým třídním. Pomoc.

„Ty vůbec nepiješ."

Viktoriino obviňování mě nepřekvapí. Zastává totiž filosofii, že nejsem introvert, jenom málo piju. Vezmu do ruky svůj půllitr piva a vyklopím do sebe zbývající tři čtvrtě sklenice.

„Takhle je to lepší?"

„Jo."

Rychle se na mě usměje, ale pak se jde vítat s dalšími příchozími. Vojta a Pepa. Ze staré party jim už chybí jenom Dan, Jonáše i Davida tu už mají. Kluci se vítají a je to trochu jako vidět ztracené bratry. Viktorie se na ně spasitelsky usmívá. Je mi úplně jasný, co jí běží hlavou. To díky mně se zase sešli. Ale nemůžu jí to mít za zlý, naplánovala to celé sama.

Trochu mě mrzí, že tu není alespoň Dominik. Ne že bychom se nějak obzvlášť bavili, ale vedle Viktorie to byl jeden z mála, se kterým jsem vůbec kdy ve třídě dobrovolně promluvila. Měli jsme pár společných zájmů. Příběhové videohry a fantasy knížky. Ale nemyslete si, že je Dominik nějakej nerd. Holku si našel už ve třinácti. Shodou okolností u nás ve třídě.

„Slyšeli jste o Dominikovi?"

Zbystřím sluch a hledám, kdo to řekl. Tonda. Sedí stejně jako já na židli, ale přes Ondru po mé pravici jsem ho chvíli nemohla najít.

„Co s ním?"

Mám právo se ptát. Byl mi blíž než jiný lidi ze třídy.

„Prej se pokusil se zabít, protože se s nim Maruška rozešla."