Temné poselství ✔️

8

Krásné místo s úžasnou atmosférou. V pozadí hraje tichá hudba a na každém ze stolů hoří svíčka.
,,Páni..." zamumlám a Dean se usměje. Posadíme se k jednomu ze stolů a objednáme si. Zdejším lidem vůbec nevadí, že jsme greeni. Lidi mají sice k nadaným odstup v rámci bližších vztahů, ale takhle ve službách je to naprosto v pohodě. Rozhodně nás přijímají lépe, než temné, když je ovšem poznají, ale to už je jiná kapitola.

,,Jak se ti líbí ve škole?" zeptá se mě, zatímco čekáme na jídlo.

,,Není špatná. Ale je děsivá," zasměju se.

Jeho oči se zalesknou. ,,To mi povídej! Věděl jsem, že se o ní povídá, že je jako z hororu, ale až takhle?!"

,,Moje slova, moje slova..." vydechnu. ,,Už jenom čekám, až se dozvím o tajné existenci zombíků, nebo tak něco..."

,,Přesně!" vydechne. ,,Možná to jsou učitelé a učí nás jen pro to, aby nám potom mohli sežrat naše chytré a nadané mozky,"

To mě rozesměje. ,,Ani by mě to nepřekvapilo,"

,,Jsi krásná, když se směješ," řekne a můj žaludek se mi zhoupne.

,,Tak to abych se smála častěji..."

Brzy donesou jídlo a tak jíme a i toho si povídáme. Je to jeden z nejlepších večerů, co jsem zažila. Nevěděla jsem, že se mi Dean může líbit ještě víc, ale zřejmě se to stalo.

Od veselých témat se nakonec dostaneme k těm osobním, ,,Táta mi zemřel, když jsem byl malý," svěří se mi Dean.

,,To jsem nevěděla," hlesnu. ,,Bylo to pro tebe těžké?"

Po tváři mu proběhne smutek. ,,Ano," odpoví tichým hlasem. ,,A ještě pořád je. Táta byl normál, matka je nadaná. Občas jsou takové případy... Každopádně, když se táta dozvěděl, že jsem nadaný po mámě, byl bez sebe nadšením,"
Pousměje se nad tou vzpomínkou. ,,Pořád říkal, že jsem výjimečný. A že jednou toho hodně dokážu. To proto jsem šel na jednu z nejlepších škol pro nadané. Chci to dokázat. Pro něj..."

Jsem vděčná, že se mi svěřil s něčím takovým a naprosto chápu, jak to myslí.
,,Dokážeš to," pravím jistě. ,,Já tomu věřím,"

,,Děkuju..." odvětí.

Potom mezi námi nestane ticho. Nevím, proč se mu svěřím, jestli je to něžnou hudbou, jím a nebo silou toho okamžiku, ale nakonec pravím: ,,já ještě neznám svou prioritní schopnost," vydechnu těžce. ,,Někdy mám pocit, že žádnou nemám. Nemám tu co dělat a občas... Občas se nenávidím,"

,,Mayo, teď se na mě podívej," odpoví a já pohlédnu do jeho starostlivých oříškových očí. ,,Svou schopnost rozhodně máš. Třeba je nějaký důvod, proč jsi jí ještě neobjevila. Nejspíš je výjimečná. Tak, jako ty."

Tahle jsem nad tím nedomyslela a abych pravdu řekla, trochu se mi uleví. Jsem mu za ta slova vděčná.

Opouštíme restauraci a míříme ke škole.
,,Děkuju," řeknu mu ve vestibilu a myslím to upřímně. ,,Bylo to vážně skvělé,"

,,To já děkuju," usměje se. ,,A nezapomeň Mayo, jsi výjimečná."
Potom se ke mně přiblíží. V břiše se mi objeví motýlci. Na polibek je ještě brzy a on to ví taky a proto mě obejme. To objetí je úžasné. Cítím jeho borovicovou vůni a jeho teplo. Objetí je měkké a příjemné a já vím, že přesně po tomhle jsem celou dobu toužila.

Potom se rozloučíme a každý jde na svou ubytovací část. Ve škole už je tma a není tu ani noha. Všichni už dávno spí.
Usmívám se od ucha k uchu, když procházím chodbami.
Náhle ale zaslechnu zvláštní zvuk. Otočím se ale nikde nikdo a tak se rozhodnou jít dál. Bolí mě hlava a přeběhne mi mráz po zádech.
A potom se to stane.
Někdo se ke mně plíží, jako stín... A než se naději, vší silou mě přimáčkne ke zdi. Zděšeně vykřiknu.
Z téhle blízkosti dokážu rozeznat obličej a k mému zděšení toho temného poznávám, myslím, že se jmenuje Morte.

,,Tady jsi..." zavrčí. Strach koluje všemi mými žilami. Nemohu se pohnout, blokuje mě a má tak velkou sílu, až mě to překvapí. Začínají mě napadat nejrůznější myšlenky na to, co by se mohl chystat udělat. Zvedne se mi žaludek.

,,Okamžitě mě pusť! Pomoc!" vykřiknu.

,,To ti nepomůže," hořce se zasměje. Sevře se mi hrdlo.

,,Myslí si, že jsi vyvolená..." zavrčí. ,,Ale jsi jen obyčejná malá holka!"

,,O čem to všichni mluvíte?" hlas se mi zadrne. Morte se zamračí a mně dojde, že to jsem asi neměla říkat, ale teď už je to jedno.

,,Dokážu jim, že se mýlí," Zlověstně se usměje a v ruce se mu cosi zaleskne, ale možná se mi to jen zdálo.

,,Nech ji na pokoji," ozve se najednou něčí hlas. Jeho vlastník je v mžiku u nás a já v něm poznám Cassiela.

,,Zkazíš všechnu legraci," okomentuje Morte a kupodivu mě pustí. Klopýtnu dozadu.

,,Vypadni odsud," zavrčí Cassiel, očividně dost naštvaný. ,,Potom si to spolu vyříkáme,"

Jeho kamarád ho poslechne. Nechápu, co se to děje a až teď na mě plně doléhá vážnost celé situace. Rozklepu se.

,,Pojď," vezme mě Cassiel ochranitelsky kolem ramen a já v ten moment ucítím jeho vůni. Je vanilková.

,,Nesahej na mě," hlesnu vyděšeně a on okamžitě své ruce stáhne. ,,Promiň,"

On se mi... Omlouvá? Kluk, který se většinu času tváří jako že mu tady vše patří a že ho nezajímá nikdo jiný, než on sám?

,,Co... Co mi chtěl udělat?" Odvážím se zeptat.

,,To já nevím," odpoví, ale cosi se mu zaleskne v očích a vyděsí mě to. Lže.

,,Doprovodím tě ke tvému pokoji," řekne potom. ,,Sto dvanáct, že?"

,,Jak to víš?" vylétne ze mě, ale on neodpoví.
Mám spoustu otázek. Jakto, že Morte odešel hned, co mu Cassiel řekl? A proč mě vůbec napadl? A proč říkají, že jsem vyvolená?

,,Jsme tu," oznámí Cassiel. ,,Mrzí mě to, Mayo." řekne a potom mizí ve tmě, jakoby tu nikdy nebyl.
Nevím, co tím přesně myslel. Že jsem byla napadena? Ale to přeci není jeho chyba. Nebo ano?

Rychle se převléknu do věcí na spaní, udělám si krátkou hygienu a potom si celá vyklepaná lehnu do postele. Jako bych na sobě pořád cítila Morteho ruce...