Osmnáctiletá Maya teprve nedávno zjistila, že patří mezi nadané a přestoupila do speciální školy Raven Hill. Děsivé místo na kraji lesů. Jsou zde dva typy studentů, neškodní Greeni, do kterých patří i Maya, ake také temní, od kterých se vsichni radě...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Druhý den ráno mě vzbudí zaklepání. Protáhnu se a vstanu. ,,Minutku!" zavolám a začínám panikařit. Hodím na sebe alespoň župan, protože převléct se nestíhám a když se klepání ozve znovu, zavolám ,,dále!"
Ve dveřích se objeví Cassielova hlava. Zazubí se a sjede mě pohledem od hlavy až k patě. ,,Pěknej župan," popíchne mě.
,,Vzbudil jsi mě," odvětím a pokusím se potlačit zívnutí.
,,Nemáme čas. Chci tě vzít na výlet," řekne já se podivím.
,,Cože?"
,,Slyšela jsi," usměje se. ,,Já a ty. Výlet,"
Srdce mi zvláštně poskočí.
,,A kam?" ptám se.
,,To je překvapení. Nasnídáme se a poletíme," řekne.
,,Poletíme?" vyjeknu. ,,Ani náhodou,"
Zamračí se. ,,No... Můžeme jet autem, ale... Bude to trvat dlouho,"
,,Auto, rozhodně auto!" vyjeknu.
Zasměje se. ,,Kdy si už na to létání zvykneš?"
,,Na to si nezvyknu nikdy," řeknu a on jen zavrtí hlavou. ,,Tak tedy autem. Vezmi si na sebe něco... Normálního a přijď na snídani,"
,,Děkuji pěkně..." zamumlám nabručeně, ale on se jen směje.
*
Ani mě nepřekvapuje, že má tenhle dům obrovskou garáž s několika auty. No dobře, možná mě to pořád přeci jen překvapuje... Cassiel říká, že si můžu vybrat, ale já autům moc nerozumím a tak zvolí podle něj klasiku a bereme si Audi. Sednu si vedle něj a vyrážíme. Zadívám se na něj. Havraní vlasy se mu stačí do neposedných kudrlin a na tváři má soustředěný výraz. Je oblečený do šedého trička a černé džísky. Na krku se mu houpe řetízek s přívěskem malého srdíčka. Jeho krása mi občas bere dech...
Kolem krku má zavěšený foťák a mě hned napadne, že ty krásné fotky v pokoji v jeho bytě musel fotit on. To by znamenalo, že je vážně talentovaný. Podívám se z okénka a sleduji uhýbající krajinu.
,,Už mi řekneš, kam jedeme?" zajímám se potom.
,,Ne," odpoví. ,,A už se mě ptáš asi po desáté,"
,,Fajn," vzdám to. ,,Jak dlouho vlastně fotíš?"
,,Od té doby co vynalezli fotoaparát," zazubí se a já jen šokem zalapám po dechu. Napadne mě, že toho v životě musel prožít už šíleně moc. ,,No a potom jsem začal fotit snímky na mobil. Nebyly moc kvalitní, nečekaně... Ale miloval jsem to," Při té vzpomínce se usměje a vypadá tak šťastně jakoby to bylo včera.
,,Viděla jsem ty fotky u tebe v pokoji. Máš vážně talent," řeknu. Do teď cítím ty pocity, které jsem cítila, když jsem ty fotky viděla. Dokázaly zachytit něco mnohem více, než bylo vidět pouhým pohledem.
