Osmnáctiletá Maya teprve nedávno zjistila, že patří mezi nadané a přestoupila do speciální školy Raven Hill. Děsivé místo na kraji lesů. Jsou zde dva typy studentů, neškodní Greeni, do kterých patří i Maya, ake také temní, od kterých se vsichni radě...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Tu schůzku s Deanem jsem zrušila. Stejně jsme na to ani jeden neměl náladu, natož myšlenky. Uplynuly dva týdny a o Dylanovi se už nemluvilo. Ale občas někdo na jeho pomník přinesl květiny nebo si šel zavzpomínat. A hořký opar smutku se školou nesl dál.
V pátek večer jsem se rozhodla vyčistit si myšlenky a zajít si do města. Naomi se mnou jít nechtěla. Poslední dny je úplně bez nálady a já vím, že je to kvůli ztrátě kamaráda. I já stále nejsem úplně v pořádku. Hádám, že když někoho ztratíte, chybí vám už napořád.
Procházím se ulicemi a na město dopadá tma. Týden jsme měli zákaz vycházení ze školy, ale nemohli to držet věčně a tak se to zrušilo. Nemáme chodit do lesa máme být opatrní a snažit se netoulat po nocích. Ale já v té škole už nevydržela. Musela jsem pryč.
Slyším za sebou kroky, ale když se ohlédnu, nikdo tam není. Asi jsem jenom paranoidní. Prohlížím si obchody a občas můj pohled také zavítá k hvězdnému nebi. Je Dylan v nebi? Přemýšlím, jaká asi byla jeho poslední chvíle. Měl strach? Mohl toho ještě tolik dokázat...
Zatočím za roh a dochází mi, že jsem se ztratila. Moc jsem přemýšlela a vůbec si nevšimla, že centrum města je ta tam a já se nacházím v jakési temné uličce, kde je jen jedna blikající lampa. Zachvěju se. Snažím se vzoomenout si, kudy jsem sem přišla, ale marně. A v tom se přede mnou zjeví parta kluků. Začnou se přibližovat. Zmocní se mě nepříjemný pocit.
Otočím se a zrychluji svou chůzi. Jenže jsou mi v patách. Začíná mi docházet, že nejdou je tak náhodou okolo. Jdou za mnou. To už se dávám to běhu. A oni běží za mnou... Než se naději, jsou u mě. Nechápu, jak se sem mohli dostat tak rychle, měla jsem velký náskok.
Čtyři kluci mě obestoupí. Všichni mají černé vlasy. Tohle není dobré... V jednom z nich poznám Morteho. Zalapám po dechu. Je to také on, kdo vystartuje jako první a udeří mě do tváře. Silná bolest se mi rozproudí celým obličejem. Naštěstí se umím bránit. Jen jsem to ještě nikdy nezkoušela proti čtyřem temným...
Zaujmu sebeobranný postoj a když to nejmíň čeká, oženu se po něm a kopnu ho do holeně. Překvapeně zamrká a zavrávorá. Já mezitím vykryju útok zezadu.
Třetí kluk se mi pokusí podrazit nohy, ale já uskočím a kopnu ho na jeho nejcitlivější místo. Kluk zaúpí a svalí se k zemi. Morte vyprskne smíchy. ,,Tos nečekal, co? Takhle se nechat skolit holkou,"
,,Chceš se taky nechat skolit holkou?" zavrčím a pokusím se ho praštit, ale on je rychlejší. V očích se mu zableskne. ,,To se budeš muset víc snažit," praví a praští mě do boku. Ostrá bolest mě donutí odstoupit. Ztratím kontrolu. Jeden z nich mě zatáhne za vlasy a druhý mě praští do obličeje. Do očí mi vhrknou slzy.
,,Možná bychom si s ní mohli trochu užít, než ji odděláme," zašklebí se jeden z nich a mně se z těch slov obrátí žaludek.
,,Na to nemáme čas! Jestli to zjistí princ..."
,,To je pravda," odpoví ten poslední.
,,S vámi je nuda," povzdechne si Morte. ,,Tak jdeme na to..."
A než se naději, začne se měnit... Ze zad mu začnou růst pahýly, které mu roztrhnou tričko. Vyděšeně vykřiknu, ale schytám za to další ránu do hlavy, až upadnu na zem. Jen s hrůzou sleduji, co následuje. Z pahýlů se vyklubou dlouhá černá křídla... Zalapám po dechu. Černé peří. Nestačím nad tím ale přemýšlet. Z konců prstů se mu začnou klubat dlouhé ostré drápy. Zaječím. Na hlavě se mu objeví zahnuté rohy. Napadne mě, že mám halucinace. Jímá mě hrůza. A nejhorší na tom je, že se v to začnou měnit i ostatní...
Srdce mi bije jako splašené. Bolí mě hlava a šíleně se mi motá po těch úderech. Nevím, jak dlouho vydržím být při vědomí. Bránit se už nedokážu.
Monstra s dlouhými drápy se blíží ke mně a já si myslím, že tohle je moje konečná. Tohle se tedy stalo Dylanovi?
Než se však naději, spatřím ve vzduchu dalšího z nich. Má dlouhá lesklá křídla a rozcuchané černé vlasy mu vlají ve větru. Vypadá jinak, než oni. Nemá rohy ani drápy. Je vlastně... Je vlastně krásný.
,,Princ je tady!" vykřikne jeden z mých útočníků a vyděšeně se na sebe podívají. Okřídlená bytost na obloze již přistává a jeho oči se na chvíli střetnou s mými. Cassiel?!
,,Kolikrát jsem vám říkal," vykřikne a v jeho hlase je čirá zloba, ,,ať se od ní držíte dál?! Ona není vyvolená! Podívejte se, co jste provedli!"
Útočníci ustoupí. Myslela jsem, že se mu vysmějí a dokončí, co začali, ale najednou vypadají jako malé děti, které dostaly výprask od rodičů. ,,Ještě si to vyřídíme," praví a poté přijde až ke mně.
Smutně se na mě usměje. ,,Teď tě zvednu." řekne. Chci odporovat, ale nevyjde ze mě ani hlásku. Asi jsem až moc slabá. Jemně mě vezme do své náruče a já se k němu přivinu. A potom... Potom vzlétne.
