NEVHODNÁ PARTIE

Část 17

Dylen položil Amélii na postel a zalehl ji svým tělem. Vzepřel se na pažích, aby ji viděl do tváře a pak ji něžně políbil. 

„Zprvu to možná trochu zabolí, miláčku, ale neměj strach. Pomine to." 

„Nemám strach. S tebou se nebojím ničeho, Dylene. Od té chvíle, kdy jsi té malé holce zachránil život, je jen tvoje." 

Políbil ji a pak začal opatrně a ukrutně pomalu, zlíbávat její tělo. Od vlasů, až po prsty na nohou. Políbil každičký záhyb a centimetr její kůže. A Amélie se pod jeho počínáním třásla touhou a vzrušením. 

Byl něžný. Jemný. Chápavý a pozorný. Naslouchal jejímu tělu a hrál na něj, jak ten nejlepší mistr svého řemesla. Instinktivně poznal, kam má sáhnout. Kde přitlačit a kde být zase jemný. A když s ní skončil, měla Amélie pocit, že musí každou chvíli zemřít. Tak velkou touhu nedokázala unést.

 „Dylene, prosím." Sténala. Prosila a vlastně ani nevěděla o co. Věděla jen, že chce, aby konečně ukončil její trápení. Pak se nad ní znovu vztyčil a uvelebil se mezi jejíma nohama. 

„Už..., už to bude, viď?" Vydechla a doširoka rozšířila oči.

 „Už to bude, miláčku." Musel se usmát do její kůže. Navedl svůj penis k jejímu lůnu a podíval se jí do očí. Opatrně přitlačil, a když byl asi v polovině, několikrát se zhluboka nadechl. 

„Teď to zabolí." Vydechl a prudce přirazil. Amélie vykřikla a zaryla mu nehty do zad. Zastavil se v pohybu a čekal. 

„Pane bože!" vykřikla s doširoka rozšířenýma očima, „Určitě ho mám až v krku." Ucítila prudkou bolest, ale když se přestal hýbat, rychle opadla. „Už se nehýbej." 

Dylen se snažil potlačit smích. „Musím se hýbat, miláčku." 

„Vážně musíš? Bude to zas bolet." Zamračila se na něj a ještě více zaryla nehty do jeho zad. 

„Teď už ne, věř mi." Řekl něžně a ona se pod jeho pohledem uklidnila. Polkla. Pak se pomalu pohnul. Opatrně vysunul penis a pak ho zase opatrně zasunul zpět. 

Vydechla vzrušením a více se k němu přitiskla. Znovu tedy zahýbal pánví a pohyb zopakoval. To už Amélie sotva popadla dech. Její nehty se zaryli do jeho kůže, po celé délce jeho zad. 

„Můj bože, Dylene!" vykřikla a začala mu pohyby svou pánví zuřivě pomáhat, „Ano! Můžeš se hýbat!" zavrčela skoro nepříčetně do jeho obličeje, „Proboha, hýbej se!" Vykřikla v návalu vyvrcholení a Dylen ucítil, jak mu po zádech stéká lepkavá krev.

 I on se ještě několikrát zhoupl v bocích a pak vypustil horkou sprchu semene, hluboko do jejího těla. Unaveně se zhroutil na její tělo a políbil ji.

 „To bylo..., to bylo...,"

 „Úžasné!" Doplnil ji. 

„Nadpozemské," políbila ho na ústa, „takže..., už nejsem panna?" 

„Ne, miláčku. Už jsi moje. Jenom moje." Zabručel spokojeně a převalil se vedle ní. Přivinul si ji k sobě. Tak šťastný, se necítil ještě nikdy v životě. Schoval svou tvář v záplavě jejích vlasů a zavřel oči. Únava ho přemohla. 

Však události posledních dní, byli i nad jeho síly. Ona byla živelná pohroma a přírodní úkaz v jednom. Celý svůj život se snažil jí chránit, a vždy z toho byl tak unavený, jako teď. Kdo by také ne? 

Však pusu od chvíle co ji poznal, za celých čtrnáct let, ještě nezavřela. Dostávala se do situací, o kterých by někdo řekl, že to ani není možné. Její všetečnost přivodila jí už mnoho pohrom, které on coby její ochránce pak měl na triku. A rád, i když značně unaven. 

Nyní ale ke své spokojenosti zjistil, že našel způsob, jak ji alespoň na chvíli umlčet. A bude to praktikovat tak dlouho, i kdyby se měl umilovat k smrti.