NEVHODNÁ PARTIE

Část 23

Ticho v místnosti, bylo nesnesitelné. Všichni, jakoby zkameněli. Dívali se za mizejícím Dylenem a pak se s otázkou v očích obrátili na Geralda Wilkinsna. 

„Otče?" zavzlykala Amélie, „Řekni, že to není pravda!" 

„To je..., to je přeci nějaká blbost!" Vydechl Nolan. 

 „Nebreč, vysvětlí se to," Zašeptala Hannah a objala zničenou Amélii. I Tristan zůstal stát, jakoby mu nohy přirostli do země. 

„Měl bys jít za ním, Tristane," řekla Emma, „neměl by být sám. Konečně jsem pochopila, proč tak nesmírně trpěl," pak se otočila směrem ke svému synovy, „musím si tady něco vyřídit. Jednu hodně starou a smutnou rodinnou záležitost." Dořekla, dívajíc se Geraldovi do očí. 

Konečně Emmě došlo, proč se Dylen choval tak nesmírně nešťastně, když Amélie odjela. Gerald mu oznámil, že je jeho syn, a tudíž Améliin bratr, takže by se měl od ní držet dál. Nepomohlo nic, co udělal a řekl, aby je od sebe odloučil. Aby jí dal pokoj, a tak vytáhl nejtěžší kalibr. 

Už ji nepřekvapilo to, jak po té tři měsíce nevyšel z lihu a opíjel se od rána do noci. Ani to, že chtěl vstoupit do armády. Že Amélii od sebe odháněl. Ale stejně si nedokázal pomoci, a když se k němu Amélie nastěhovala, své lásce podlehl. Nikdy ji nic nedokázal odmítnout, a zřejmě alespoň na chvíli, zatoužil být šťasten a mít ji. I když věděl, že je to jen dočasná záležitost.

 „Pojď se mnou, Geralde!" Poručila Emma a rozešla se do jednoho ze salónů.

„Ale babičko. Chci vědět, jak to je. Prosím." Zalkala Amélie. 

„Později, děvče. Vše ti včas vysvětlím. Teď musím mluvit s tvým otcem. Myslím, že je nejvyšší čas!" Řekla to tak rozzlobeně a tvrdě, že Gerald ani neprotestoval.

 „Co mi k tomu řekneš, synu?!" Řekla, když se za nimi zavřeli dveře pracovny. „Poslouchám! A dobře si rozmysli, co říkáš!" 

„Co bych ti k tomu řekl, matko," ošil se Gerald, „je to pravda. Ten zmetek je můj syn!" 

„Ten zmetek, jak ty říkáš!" Zahromovala Emma, „Amélii miluje víc, jak svůj život. Miluje! Jestli ty ovšem víš, co to slovo znamená!" téměř křičela, „Má v sobě víc cti, než kohokoliv znám. Je to ten nejčestnější muž. A jestli někdy bude Amélie s někým šťastná, tak to je on!"

 „Já si to ale nepřeji! Nikdy nepřipustím, aby se stal pánem na tomto panství. Nikdy!"

 „Tak o to ti jde?!" zaskřípala Emma zuby. Její pohled vypovídal nyní o tom, jak moc je ze svého syna zklamaná, „O to, aby nevyženil tvé panství? A jakožto prvorozený syn, se po té, nestal zdejším pánem?!" Smutně si povzdychla. Otočila se k oknu a zadívala se ven. Mlčela, jakoby přemýšlela, co říci. Ale byla již rozhodnuta. Strašné tajemství jejich rodiny, muselo být vyjeveno. Bez ohledu na pověst jejího syna. 

Tajemství, které znala jen ona, její syn a její zemřelá snacha. Bylo tomu skoro dvacet čtyři let, kdy se Gerald Wilkinson spustil se zdejší služkou. Porodila mu syna, kterého se ihned zřekl, a dal ho v tajnosti na vychování Dylenovu otci. Místnímu správci panství. 

Jeho žena, to ovšem věděla a nedokázala onu strašnou věc strávit. Nikdy mu neodpustila. Ne to, že se spustil, ale že odložil sotva narozené dítě, jako kus nepotřebného nábytku. Nicméně, porodila mu ještě dvě děti. Nolana a Hannah. Ovšem ztracená láska, nedala se zachránit.

 Zamilovala se a odešla od něj. A teprve pak, porodila Amélii. Byla ještě pětiměsíční dítě, když při autonehodě oba její rodiče zemřeli, a tehdy Emma ji vzala sem. 

Gerald ji přijmul. Přeci jen svou ženu miloval, a viděl v Amélii jakýsi druh svého vykoupení, za svou zradu. A zrovna tak silně nenáviděl Dylena, pro svou slabost. A Emma věděla, že nebýt jí, už by se ho dávno zbavil, aby mu nepřipomínal jeho dávné hříchy. 

„Ne!" řekla pevně a nahlas Emma a otočila se, „On toto panství nevyžení! On ho získá po právu. Postarám se o to, aby právem získal, co mu patří! On je tvůj prvorozený syn, a ty ho přijmeš!"

„To nikdy neudělám!"

 „V tom případě..., tě vydědím!" Odvětila klidně Emma a Gerald zbledl. „Nejsou pokrevní sourozenci, a ty jim nebudeš bránit! Už ne! Už bylo dost sváru a nenávisti! Hned zítra změním závěť, v jeho prospěch. Celé panství, bude náležet Dylenovy Wilkinsovi třetímu, ať se ti to líbí, nebo ne!"