NEVHODNÁ PARTIE

Část 22

Tristan nakonec Dylena přesvědčil, a na onen ples ho opravdu donutil jít. Stále se však nemohl zbavit pocitu, že v Dylenovu odmítání, je něco víc. Jakýsi hlubší smutek, o kterém nechce mluvit, a o kterém dokonce ani on a Emma, nic nevědí. 

Už když vstoupili do sálu, bylo vidět, jak je Dylen nervózní. Gerald Wilkins dal okatě najevo svůj nesouhlas, ale nemohl nic dělat. Emma Wilkinsová, byla přeci jen hlavou rodiny a ona Dylena s Tristanem radostně přivítala. 

A Dylen vypadal dokonale. Už když ho Amélie spatřila, rozbušilo se jí srdce. Poprvé, od doby co ho znala, ho viděla v obleku, a na jeho mohutné postavě, vypadal prostě božsky. 

Večer probíhal vcelku klidně. Gerald Wilkinson s Nolanem, se drželi zpátky, i když bylo znát, že pro ně je Dylenova přítomnost nepřípustná. Nicméně vyvolání skandálu, chtěli předejít i oni.

 „Zatančíš si se mnou?" Řekla Amélie, když se objevila před Dylenem.

 „Samozřejmě." Vydechl. Její krása mu znovu téměř podlomila kolena. Odvedl ji na parket a přitáhl si jí do náručí. Její vůně, její blízkost, byla pro něj tak omamná, až téměř zapomínal dýchat. A Amélie na tom byla stejně. 

Pohled na ně, všechny přesvědčil o tom, jak moc se milují. Svět pro ně přestal existovat, a byli jen oni. Vpíjeli své pohledy jeden do druhého, a zapomněli na celý svět. Nikdo, kdo se na ně podíval, nemohl vůbec pohybovat o tom, že by jeden pro druhého zemřeli. Patřili k sobě, to bylo nesporné. 

„Požádáš otce o mou ruku?" Zašeptala Amélie při jedné otočce. Dylen bolestně zavřel oči, a srdce se mu rozbušilo jako na poplach. Jen se k Amélii sklonil a lehce ji políbil. Tak rád by to udělal, ale nemohl. 

„Nechceš nám tu předvést striptýz?" Zašklebil se Nolan, když dotančili, „Místní dámy by zřejmě byli potěšeny." Dylen pevně sevřel ruce v pěst a změřil si Améliina bratra. 

„Místní dámy?" Zašklebil se na něj vyzývavě a povytáhl obočí, „Jen oni?" 

Nolanovy po tváři přelétl zvláštní, vyděšený výraz. Zalapal po dechu a když se otočil, téměř se srazil s Tristanem. 

„Takže ty jsi Améliin bratr," řekl Tristan spíše jako konstatování a přehlédl ho od shora dolů, „slyšel jsem o tobě, ale nechtělo se mi věřit, že jsi takový zmetek."

 „Co si to ksakru dovoluješ ty, buze..." Vydechl Nolan, ale včas se zarazil. Bylo na něm vidět, že se cítí nesvůj. 

„Nech ho bejt, Tristane," vložil se Dylen do rozhovoru, „on není tak nebezpečný, jak se dělá. Že?" mrkl na něj, „Řekl bych, že je jen nešťastný, protože si nechce přiznat, co je zcela nesporné." Podíval se Nolanovy dlouze do očí a pak se obrátil k odchodu. 

Pozdě večer, se hosté pomalu rozcházeli, a když konečně rodina zůstala skoro sama v sále, přitočila se Amélie znovu k Dylenovy.

 „Dylene, teď je čas. Můžeš otce požádat o mou ruku." Dylen ztěžka vydechl a zatřásl hlavou k odporu. „Miluješ mě, ne?" zašeptala, přitiskla se k němu a vzala jeho tváře do svých dlaní, „Já tě miluji, Dylene. K zbláznění. A vím, že i ty mě. Babička souhlasí, tak nemusíš mít z otce obavy..."

 „Amélie..." vydechl Dylen ztěžka. Jeho oči byli tak plné smutku, až to trhalo srdce. „Já nemůžu. Nemůžu..., i když tě miluji, víc, než svůj život. Zemřel bych pro tebe. Ale nemůžu, já..." Po tváři mu ztekla slza. 

Amélie přitiskla své rty na jeho. Nehýbal se. Stále stál s rukama podél těla a zavřel oči, když ucítil její rty na svých. Polibek prohloubila, a ucítila slanou příchuť jeho slz. Stále se ani nehnul. Ale Améliina touha a naléhavost jejích polibků, ho zlomila. Přitáhl si ji do náručí a začal hladově drtit její rty. Zoufale a naléhavě. Po tvářích mu neustále tekly slzy, ale líbal ji, jako kdyby věděl, že je to naposledy. Pak se od ní ztěžka odtáhl.

 „Prosím." Zasténala Amélie. 

„Nemůžu, Mea vita, i když si nehřeji nic jiného, než být s tebou. Nemůžu." 

„Ale proč?" Chytila ho za rukáv, když poznala, že se jí začíná vzdalovat. Všichni zpozorněli a dívali se na onu srdcervoucí scénu, skoro bez dechu. 

„Protože jsem tvůj bratr, Amélie." Zašeptal a vzápětí vyběhl z pokoje.