PROLOG

117 8 2
                                    

Někdy večer, když se potloukám nocí, koukám do oken domů.  Zevnitř je vidět teplé světlo. Ozývají se hlasy dětí, žen a mužů. Potom zavřu oči a sním o tom, že jsme jako oni.  Vcházíš do skromného domu, kde tě očekávám s láskou a něhou kterou k tobě cítím. Sedáme si ke stolu s dětmi. Já a ty my společně, díváme se jeden druhému do očí, a ty nám prozrazují jak moc jsme do sebe zamilovaní.
Ale jiným způsobem. V jiném životě. V životě, v němž spolu můžeme být. Ach ty má duše, tápíš mezi mraky a zemí, po které chodím, mé slzy jsem musela pohřbít na dno oceánu, jako ztracené perly na samém dnů. Ach tvé jemné sladké rty, chuť tvých rtů, stále jí cítím. Sluneční světlo, které proniká do oken domů, vypadá, jako by do domu pronikalo z každého okna zvlášť a rozdělilo se. Ale pokud se zavřou okna všech domů, toto rozdělení, jejich počet, zanikne. Bobule hroznového vína je možné spočítat.
Ale když se ten hrozen vymačká, víno, které vznikne, se spočítat nedá. Smrt je vlastně pro duši od boha pomoc k vysvobození z vězení, kterým se pro ně stalo vlastní tělo. Nemluv špatně o mrtvých, ani dobře, protože oni jsou osvobozeni od zlého i dobrého.
Zrak směřuj k spravedlnosti, nepovažuj každého za zlého. Neříkej, co vidíš, ani to, co nevidíš. Jen tak ti tvé oči poskytnou jiný pohled na věc. Zrak, který ti byl dán, ti byl dán proto, abys viděl to, co jiní nevidí. Nic se před ním neschová. Pouze když se podíváš pohledem božím, je všechno jasné.

,,Nedělej to prosím..." Jeho hlas byl tichý a tak zranitelný, možná cítil stejnou bolest jako já samotná, možná si nezasloužil to jakým způsobem jsem mu dokázala ublížit. Mé srdce však krvácí, žádalo si pouze jeho, já ho na de vše milovala. Nemohla jsem bez něho být, nedokázala jsem cítit tak velkou bolest.

,,Říkával si...přejde to...vydrž ta bolest přejde.." Mé slzy padají na chladnou zem, když se mu dívám do očí. Ach tyto oči...zamilovala jsem se do nich při prvním momentu.

,,Annaliese-." Snažil se mě přemluvit, i když to bylo marné, já to musela udělat, musela jsem se pro jednou rozhodnout, už jsem to nedokázala na dále držet v sobě, vždyť láska není žádná hrozná věc, srdce si přece nevybírá.

,,Čas přešel...ale já nezapomněla, nepřešlo to. Nedokážu tomu zabránit. Nedokážu poručit svému srdci, nedokážu snést na dále jeho doteky...nedokážu na tebe zapomenout." Naříkám s pláčem, mám pocit jako kdyby se mé srdce rozpadávalo na kusy, nebýt mu na blízku, bylo utrpení.

,,Takhle to nemusí skončit..můžeš přece odejít semnou, můžeme být spolu..všechno může být jiné." Odvětí mezitím co se blíží k mé maličkosti pomalými kroky, tolik jsem chtěla říct ano, tolik jsem si přála odejít s ním. Být jen po jeho boku, jenže tohle si jeho bratr nezasloužil. Nemohla jsem je rozdělit, nemohla dovolit aby jejich vztah rozpadl kvůli mě.

,,Miluji tě Annaliese."

Loving his brother Kde žijí příběhy. Začni objevovat