Loving his brother

6-kapitola

Ticho které vázlo celou cestu, po čas toho co řídil a pozorně tak sledoval cestu držící pevně ve svých rukou volant. Začínala jsem být nervózní a najednou jako kdyby mi docházelo co se právě děje, i když jsem věděla že tohle není zcela normální, bylo mi příjemně a já se toho pocitu nechtěla zbavit. Klid který jsem uvnitř v sobě cítila, jsem dlouhá léta postrádala, a najednou se zdá že znovu mohu cítit klid na své duši a ne veškerou tu tíhu na svých zádech která mě postupně táhla k chladné zemi.

Občas jsem odvrátila pohled z cesty na něho, a mé srdce tak pokaždé přestalo bít. Zamračený a přitom vážný pohled který měl, mě dokázal velice znepokojit, nevěděla jsem co mohu očekávat, a co mám vůbec dalšího říci. Všechno se to stalo tak náhle, a já si sama stále neuvědomovala co se právě děje. Jenže bylo mi příjemně, byla jsem od všeho toho zmatku pryč, a mohla konečně svobodně dýchat a necítit tak na svých nohou neviditelné provazy. Nervózně jsem zamrkala očima, když jsi nejspíše všimne že ho pozoruji, a tak reflexně otočím svojí hlavu a dál se dívám na cestu. Netrvá to dlouho, když vjede do nějaké garáže a vypne tak motor svého auta. Na sucho polknu, a čekám na jeho reakci.

,,Chtěla si někam kde si odpočineš.." Nakousl větu a poté se ztiší, zdálo se že se vyhýbá mému očnímu kontaktu. Stále však nerozumím jednomu, proč neustále hovoří svým rodným jazykem když jeho angličtina je velice dobrá, a přece by mi to jen ulehčil což nejspíše nechce jak se zdá.

,,Kde to jsme?." Zeptám se po tiše, sleduju tak každý jeho detail tváře. Několikrát zamrká svými oříškovými velkými kukadly.

,,Vzal jsem tě k sobě domů...je dost pozdě a Soul je v tuto hodinu nebezpečný." Řekne a nečeká tak na žádnou odezvu zpět, aniž by řekl něco dalšího vystoupí z auta a mě tak nechá dost zaskočenou. Je tohle správné? Jistě že není...ale přece si nemohu stěžovat když jsem to byla já která ho žádala. A navíc neznám to tu, je má jediná naděje a také úkryt jak si mohu uspořádat své myšlenky a najít vnitřní klid. Dlouho nepřemýšlím a vystoupím tak z auta následují ho k němu domů. Pohlédnu tak na malý modelový dům před námi, a zůstanu být mile překvapena.

,,Tenhle dům je tvůj?." Zvědavost mě přinutí se zeptat, na malou chvíli se pozastaví nad otevíráním dveří klíčem, a já si nejsem jistá jestli bylo vhodné se ho ptát.

,,Patří mému dědečku který už nežije..tento dům přepsal na mé jméno." Odvětí jakmile otevře dveře, odstoupí tak od nich a pobídne mě ať vejdu dovnitř, což také udělám. Jako na povel se rozbití světla, a já si tak prohlédnu předsíň která vede dál, sama se však neodvážím pokračovat dál. Sundám si tak své vysoké lodičky z nohou, a zůstanu stát na místě.

,,Tak pojď.." Odvětí a poškrábe se tak nervózně na zátylku, lehce přikyvují a následují ho. Jakmile vejdeme do obýváku který je velice moderně zařízen, nestačím se divit. Nečekala jsem že to tu bude mít tak pěkné, a také čistotné přece jenom byl muž. I když vlastně nevím jestli nemá nějakou přítelkyni..pohledný je dost. A přece jenom neznám ani jeho jméno, nevím o něm vůbec nic.

,,Máš to tu velice pěkné." Odvětím a trochu se pousměji když se porozhlédnu okolo. Zaujmou mě tak fotky které má v rámečku na černé mramorové komodě. Přejdu tak blíž, a pohlédnu si je, na některé z fotek je nejspíše se svými přáteli, nejvíc mě však zaujme fotka s rámečkem na které se nachází s nějakým mužem, jejich oblečení je velice elegantní a já si nemohu všimnout na jeho modré košili odznak který mi přijde dost známy a to mě velice překvapí.

,,Není tohle odznak policejního orgánu?." Zeptám se zaskočeně a pohlédnu mu tak do očí, na čemž i hned odvrátí svůj pohled, a já tak z jeho očí nedokážu přečíst žádné pocity. Pouze zamrkal očima, vypadal jako kdyby byl nervózní.