Loving his brother

1-kapitola

Nádech, výdech, čerstvý vzduch se mi dostává do mých plic, a já s klidnou čistou hlavou mohu myslet na to jak se v tuto chvíli cítím být šťastná. Život je občas náročný, to platí pro každého člověka, poté si však musíme uvědomit že je také vzácný a přeci jen žijeme pouze jednou. Zasloužíme si být milování, zasloužíme si milovat, cítit smutek, štěstí, nebo dokonce plakat, či se usmívat, dělat špatné chyby i ty dobré. Protože každý člověk má právo žít svůj vlastní život, ať sním naloží jakkoliv. V mé minulosti byli příliš pádu které mě dostali do kolen, já se přes ně však dokázala přenést. A dnes tu stojím, a nemůžu být šťastnější. Měla jsem svůj život ve vlastních rukou, měla jsem svojí milovanou matku, vysněnou práci, vlastní byt, byla jsem samostatná žena, a hlavně byla jsem milovaná, tak jako jsem si vždycky přála být.

Písek se mi jemně lepil na bosé nohy, které mi vyčnívali z deky, na svých očích jsem měla sluneční brýle, kvůli slunečním paprskům, a užívala si krásný letní den. Cítila jsem klid má duši, a nic nemohlo být lepší než právě v tuto chvíli. Alespoň jsem si to myslela, nechtěla jsem si tento krásný den kazit myšlenkami které občas jsou zbytečné. S úsměvem na tváři si sundám své sluneční brýle z očích, když vidím že se vedle mě prosadí hnědovlasý muž který můj život obrátil k lepšímu. Z vlasů mu tak tečou kapky vody, stejně tak jako z jeho těla, prohlédnu si ho tak mezitím co jeho pohled je zaměřeny na pláž okolo.

,,Jaká je voda?." Zeptám se zvědavě, a pohladím ho tak po odhalených zádech.

,,Je skvělá." Věnuje mi malinký úsměv, který mě donutí se usmívat také. S ním jsem se cítila vždy tak odlehčeně, s ním se život zdál být bez problémový, i když jsem občas cítila prázdno které jsem nedokázala vyplnit, byl tu semnou vždy a miloval mě při každé situaci. To je to čeho jsem si vážila, to kvůli čemu jsem mu nedokázala ublížit, protože jsem měla strach být nemilovaná.

,,Nepůjdeš si také zaplavat?." Nadzvedne své husté obočí, i když dávno zná mojí odpověď. Plavat opravdu neumím, a nikdy mě moře příliš nebralo, spíše jsem měla strach z toho co je uvnitř toho všeho a tak se raději vody vyhýbala.

,,Vždyť přece víš že na tohle nejsem." Lehce se zasměju na čemž kývne na souhlas. A já jsem ráda že se mě na dále nesnaží přesvědčit, přece jen už mě velice dobře zná, nebyli jsme spolu přece měsíc, za ty dva roky mě přece už jenom zná stejně jako já jeho. Dva krásné roky, ten čas opravdu utíká, pamatuji si den kdy jsme se potkali poprvé, byli jsme přátele, a já v tu chvíli byla tolik osamocená. I když nastalo chvíle kdy jsem necítila to co možná cítil on, byl tu stále semnou, nikdy mě neopustil, byl někým koho si mé srdce nesmírně váží.

Jednu samou otázku jsem si však dávala od první chvíle kdy se mi vyznal, cítím to samé pouto jako on? Něco takového jsme nikdy slíbit nemohla, možná ho opravdu v mém srdci mám, možná se s ním cítím jako v růžovém snu, ačkoliv se snažím marně se snažím propadnout jeho lásce, nedaří se mi to a to mě tíži nejvíce. Bylo sobecké chtít být milovaná, když jsem něco takového nedokázala opětovat. A to jsem si neustálá vyčítala, proč se jen do něho nemohu bezmyšlenkovitě zamilovat, co mi v tom bráni? Proč mé srdce nespolupracuje. Proč jen jsem zůstávala v tomto vztahu, když jsem uléhávala do postele každou noc z tak velkým břemenem na srdci.

Nemohla jsem chtít aby mě miloval, když jsem nedokázala opětovat jeho lásku, přes všechny ty společné chvíle. A tak musel znát pravdu, i za cenu že mu to ublíží, za cenu že mě přestane milovat. Takhle jsem nedokázala žít, i když jsem s ním byla šťastná, tížilo mě svědomí které nedokázalo pochopit jak těžké to je. Nechtěla jsem mu ublížit, nikdy bych nechtěla aby se cítil kvůli mě špatně, toto není jeho chyba, chyba je v mě samotné, možná jen nedokážu milovat.

,,Chtěla bych aby jsme si promluvili." Odvětím s vážným pohledem, na čemž svůj pohled otočí na mojí maličkost.

,,Také jsem chtěl o něčem hovořit." Kývne na souhlas, a nervózně se tak poškrábe na zátylku. Nadzvednu tak své obočí zvědavě, a pobídnu ho ať pokračuje. Možná jen přece sám vycítil že mezi námi to není takové jaké by mělo být, tedy možná mu jeho práce právníka usnadňuje pochytit situace snadněji.

,,Ale řekni první to co jsi chtěla ty." Odbočí od tématu, a já nad tím pouze mávnu rukou.

,,Ne...začni první ty." Věnuji mu nucený úsměv, snažím se pozorně naslouchat, možná to přece pro mě bude jen lehčí, a nebudu tak muset nic vysvětlovat, protože sama nevím proč ho nedokážu milovat tak jako on mě.

,,Dobrá...tedy....dnes ráno mi volala matka kvůli rodinné sešlosti. Má babička bude slavit své šedesáté narozeniny, a tudíž by na její oslavě měla být pohromadě celá rodina-." Říká mezitím co se nervózně divá všude okolo, a tak mu skočím do řeči aniž bych něco takového plánovala.

,,Odjíždíš do Soulu?." Zeptám se a neskrývám tak své překvapení, pokud vím doma nebyl dlouhé roky po tom co se pohádal se svým otcem, a odjel studovat jsem do Ameriky.

,,Nebyl jsem doma od svých dvaceti let...což je devět dlouhých roků...abych pravdu řekl cítím strach a jsem nervózní z toho že bych se znovu měl vracet." Odvětí se zamýšleným pohledem, v očích mu tak de znát nejistota kterou se snaží skrýt. Na sucho polknu, a nevím co bych měla říct. Chtěla bych ho nějak podpořit, a dodat mu odvahu i když nevím vůbec jak, a to mě velice mrzí, protože on mi dokáže pomoci vždy.

,,Chtěl bych aby jsi jela semnou." Odvětí po dlouhém tichu, a já tak vytřeštím své oči, zakuckám se vlastní silnou, a nemohu uvěřit tomu co slyším. Srdce se mi zastaví, a já nevím jak reagovat na jeho slova. Chtěl abych jela s ním do Soulu?! Poznat jeho rodinu?! Vždyť přece...měla jsem nejspíš začít první.

,,Tae-." Snažím se mu nějak vysvětlit, že to není vůbec dobrý nápad jenže přeruší mě tím že mě pohladí po tváři a já ztrácím slova když vidím jeho smutnou tvář.

,,Jsi jediná komu věřím...s kým se cítím být sám sebou..prosím pojeď semnou." Jeho tón hlasu je zranitelný a slabý, a já musím zatnout svojí pěst, a snažit se nepropadnout zmatku. Tolik toho pro mě udělal, tolik mi pomohl, nikdy mě neopustil, možná je to, to poslední co pro něho mohu udělat. Před tím než se dozví pravdu.

,,Zatím jsi má jediná rodina ty...neviděl jsem své rodiče tolik let...stejně tak svého bratra..mám strach že už mezi námi nebude žádný pouto." Hovoří dál mezitím co se mi dívá do očí, a já tak nemám na vybranou, možná toho budu velice litovat, jenže tímto mu vrátím to co si zaslouží.

,,Máš bratra?." Nadzvednu šokovaně obočí, nikdy před tím se mi nesvěřil vůbec že nějaké sourozence má, tudíž jsem velice překvapená.

,,Když jsem odcházel bylo mu pouhých sedmnáct let...dnes je to nejspíše dospěly muž. Dozvěděl jsem se od blízkých příbuzných že dokončil policejní akademii. Byl jediný koho ve svém životě opravdu postrádám...po tom co jsem odešel semnou ukončil veškerý kontakt, a já se tak nikdy nedozvěděl proč." V jeho očích je tolik bolestí když o tom hovoří, nejspíše mu musel opravdu chybět. Slova která říká slyším prvně, a tak jsem sama překvapena vším co se dozvídám. Snažím se mu dát svojí podporu, a tak si s ním propletu ruku.

,,Mám také sestru...starší sestru..její dvojčata byli tak malé když jsem je viděl naposled bylo jim sotva rok...a já nikdy nedostal odvahu vrátit se zpět." V jeho očích jsou slzy, které se snaží držet v sobě, a to mě donutí cítit s nim veškerou tuto bolest. Nikdy jsem netušila že ho to takto ranilo, nikdy o tom nehovořil.

,,Nejspíše tu odvahu stále nemám." Dodá dívajíc se na vlny které šumějí, na malý moment zavřu své oči před tím než se nádechu, možná dělám hloupost, možná toho budu litovat, jenže musela jsem mu vrátit laskavost kterou mi on dával neustále. A protože jsem ho přesto měla tolik ráda.

,,Společně to zvládneme."