Prosím ne

57

Ahojky 💜

Před tím, než začneme tuhke kapitolu číst, tak bych vám chtěla něco oznámit, vysvětlím tím moji dlouhou neaktivitu, ale je to důležité, takže si to prosím všichni přečtěte.

Vzkaz pro ty, kteří tuhle knihu čtou zároveň, když já vydávám kapitoly:

57. a 58. kapitolu jsem už jendou vydala, ale pak jsem nad tím dlouho přemýšlela a zjistila jsem, že jsme to napslala příšerně a nechápu, jak jsem s tím mohla být spokojená a vydat to. Takže prosím zapomeňte na původní verzi těchto kapitol, to co se tam stalo se nikdy nestalo. 😁

Omlouvám se a děkuji, že si to přečtete. 🥰

...

Skleničku jsem si tedy vzal do ruky a vypil ji na ex. „Chutná?" zeptá se s úšklebkem. Nechápal jsem jeho tón hlasu až do té doby než se mi začaly dělat mžitky před očima a motat hlava. Kurva! Dal mi do toho něco! Hned jsem si začal strkat dva prsty do krku, abych to vyzvracel, ale on mě zastavil a dal mi ruce za záda. Pokoušel jsem se bránit, ale kvůli látce, kterou jsem teď požil, jsem neměl sílu a brzy už mu padal do náruče, jelikož jsem upadl do bezvědomí.

Probudil jsem se a otevřel oči. Seděl jsem na židli a nemohl hnout rukama, protože jsem je měl spoutané za zády. Byl jsme ve tmavé místnosti, kde byl jen gauč a naproti němu jsem seděl já. Někdo mě unesl?! Proč?

Marně jsem se snažil vyprostit z pout až do té doby, než jsem uslyšel odemykání dveří. Radši jsem všeho nechal a zavřel oči, aby to vypadalo, že jsem se ještě neprobudil. Otevřely se dveře a já mohl slyšet dialog dvou osob, které byly pro mě zatím neznáme.

„Je štěstí, že jsme ho našli, můžeme s ním dělat spoustu věcí."

„Jaké máš na mysli?"

„Zatím nevím, ale určitě se bude hodit."

Hlasy na chvíli utichly. Očividně se oba zamyslely. Ty hlasy byly oba mužské a oba mi byly dost povědomé, ale nedokázal jsem určit, kdo je jejich vlastníkem.

„Kdy se vzbudí?"

„Mělo by to být někdy teď, ale nikdy jsme tuhle látku na někoho těhotného nezkoušeli, takže je tady možnost, že to nepřežije on nebo to děcko."

Přemohla mě zvědavost a dělal jsem, že jsem se probudil. Křečovitě jsem ale hned zavřel oči, kvůli ostrému světlu. Znovu jsem je otevřel a málem mi spadla brada. Přede mnou stál Namjoon a Tae-il. Tae-il! Můj brácha! Do očí se mi vedrali slzy štěstí. Můj starší bratříček žije! A je v pořádku. A Namjoon! Taeho brácha! Vyděšeně jsem na ně zíral. Byli v oblecích a za opaskem měli pistole. Tohle se mi nelíbí. Co se tady děje?

„Kdopak se nám probudil? Kookie? Můj mladší bratříček?" řekne přeslazeně Tae-il. „Hyung?" oslovím ho šťastně. Jsem tak rád, že ho zase vidím. „Ani nevíš, jak rád tě zase vidím. Každou noc jsem se modlil za tebe a za matku. Nemohl jsem vás najít a vlastně jsem ani nevěděl jak začít. Strašně moc ti toho potřebuji říct. Kde je matka?" vyvalil jsem na něj a začal plakat štěstím. „Proč jsem spoutaný? Odpoutej mě, chci tě obejmout, strašně moc potřebuji tvoje dokonalé obětí," dodal jsem.

Tae-il se ke mně sehnul a pevně mě obejmul. „Bráško, vše už bude jedině v pořádku," zamumlal mi do ramene. Natiskl jsem se na jeho teplé tělo nejvíce, co to šlo a ještě více se rozbrečel. „J-já s-se o te-tebe t-tak s-strašně bá-bál," zavzlykal jsem.

Po několika minutách jsem se torchu uklidnil a jenom mi tekly slzy štěstím. Odtáhl se ode mě. Namjoon si mezi tím stihl sednout na malý gauč naproti mé židly.

💜💜💜

Ig: _jk_v_bts_vkook_