Stranger [hyunlix]

10.

Zmateně jsem se na něj podíval. O čem se mnou chce mluvit? Uznal snad to, že si mě přece jen pamatuje. Nebo slyšel, co jsem říkal Jisungovi. Při téhle myšlence se mi zadrhl dech.

Opatrně jsem se otočil a následoval Minha, který šel zpět do ložnice. Tam si stoupl a založil ruce na hrudi. Nevěděl jsem, jak se mám cítit. Chtěl jsem, aby si se mnou promluvil, ale přepadl mě pocit, že to nebude nic dobrého.

„Slyšel jsem to. To co jsi říkal Hanovi." Přišlo mi jako by se se mnou zatočil celý svět. Vybavily se mi všechny naše rozhovory. Můj pocit, že tahle debata nedopadne dobře, byl správný.

„Hm" Nevěděl jsem, co mu na to říct. Ani jsem neměl tušení, co on mi na to chce říct. „Je mi líto, že dělám, že tě neznám Lixi, ale Hyunjin a už vůbec Han o tomhle nevědí." Pozvedl jsem na něj obočí. „A co jsi mu místo toho nakecal?" Zeptal jsem se.

„No, že moji rodiče hodně cestovali a že jsem bydlel s babičkou." Tak to je mnohem víc rozumnější, než jsem si myslel. „Aha. A teď, když jsem tady? Budeš dál dělat, že se neznámé?" Bál jsem se jeho odpovědi, i když jsem moc dobře věděl jaká bude. „Časem se to stejně musí dozvědět. Alespoň Hyunjin." Přidal jsem.

Zakroutil hlavou. „Teďka se budeme logicky vídat každý den, takže mu to buď dojde a nebo mu to někdy řeknu. Ale to je od tématu." Polknul jsem. „Proč s ním pořád bydlíš? Vždyť už ti je devatenáct! Už jsi dávno mohl vypadnout. Vážně chceš takhle trpět? Chceš si tímhle vším procházet znova a znova?" Na chvíli se odmlčel a já měl jen malý kousek od slz.

„Koukej, já chápu, že je to těžké, ale i já se od něj dostal! A jo sice teď kouřím a dělám tady ty sračky, ale mám se rozhodne líp!" Mísil se ve mně vztek a zároveň zoufalství. Snažil jsem se se uklidnit, ale nešlo to.

„Vždyť já vím!" Vykřikl jsem. „Myslíš si snad, že jsem se nepokusil utéct. Pokusil. A víš jak to dopadlo? Několik dní jsem žil pod mostem a v lese. A když už jsem začal víc přemýšlet, ten debil mě chytil! A ty moc dobře víš, co se potom dělo. V Austrálii to taky nebylo o moc lepší, ale tam už jsi nebyl, protože jsi mě s nima všema nechal!" Věděl jsem, že je špatné, to na něj svádět. Přitom bych na jeho místě udělal úplně to stejné. Slzy se mi kutálely z očí jako neřízené střely.

„Promiň." Dokázal jsem ze sebe dostat. Minho tu stál a nic neříkal. Už jsme si myslel, tě odejde, ale udělal úplný opak. Přišel ke mně blíž a uvěznil mě v objetí. To jsem se rozbrečel ještě víc. 3 roky. 3 roky jsem tohle potřeboval.

Nevěděl jsem, jak dlouho jsme tam tak stali. Ale přišlo mi to jenon jako minuta. I když to určitě bylo mnohem víc.

Minho se pomalu odtáhl a pohladil mě po vlasech. „Dneska přespáváš tady, bez výmluv. A zítra ve škole vymyslíme, co dál. Tanec máme spolu a potom myslím taky korejštinu. A klukům ani muk, rozumíš? Beztak něco slyšeli." S tím začal odcházet zpět do kuchyně.

Jediné co jsem teď měl v hlavě, byla myšlenka, že na mě nezapomněl. Nesmírně se mi ulevilo. Avšak někde vzadu v hlavě jsem moc dobře slyšel známé hlasy. Nevím, co chce Minho vymyslet. Nic proti němu nezmůžeme. Vždy si nás najde. Ať jsme, kde jsme.

Musel jsem se ještě chvíli uklidňovat, aby mi vymizela rudost z obličeje a uschly tváře. Ji se mě určitě na něco bude ptát. A Minho jim už určitě něco řekl, ale co když se neshodneme?

Leda. Leda že bych to okecal, že mu to řeknu později, a večer se zeptám Minha, jo. Jo to půjde. Teďka tam mezi ně jenom jít. Snažil jsme se sám sobě namluvit, že to bude dobrý. Že se to vyřeší a vše dopadne dobře.

§

„To děcko si ze mě dělá snad srandu. Já ho uškrtím, až přijde. Jestli teda přijde." Nemohl jsem uvěřit vlastním uším. On si zase myslí, že mi dokáže utéct? A že už ho nenajdu?

Stejně naivní, jako Yerin. Nedivil bych se jestli ne víc. Potřásl jsme hlavou, zatím co jsem si rozkládal mapu Soulu na stůl. Za pomoci jeho, dokážu najít jak Minha tak Chaewon a Julii.

Potom už to bude lehké, Thomasi. Jen počkej a uvidíš, jak já se budu smát, až je budeš sledovat, jak trpí. Jak tě prosí abys jim pomohl, ale ty toho nebudeš schopen.

Jen počkej.

_________

TMI: Bolí mě kotník.