Sedli jsme si s Váďou do KFC. "Co si dáš?" zeptal se mě a vytáhl z kapsy peněženku."Twister, ale já si ho zaplatim sama" usmála jsem se na něj a vyndala jsem si peněženku z tašky. Váda se na mě podíval "Nech to, ber to jako část mojí omluvy" usmál se na mě a začal pokladní diktovat, co si dáme. Šli jsme si sednout ke stolu. "Kam si potom odešla?" vypadlo z něj. "Po čem?" udiveně jsem se na něj podívala. "No.. Vždyť víš.. V tom klubu.." sklopil pohled a zakousl se do svého hamburgeru. "Jenom ven... Musela jsem na vzduch.. Už to neřeš" řekla jsem mu a usmála se na něj. On mi úsměv opětoval. "Mám poslední otázku...Řekla jsi to tom někomu?" zeptal se. Bál se odpovědi, bylo to na něm vidět. "Neřekla.. Jenom Honzovi, potkal mě venku ubrečenou, tak se zeptal co se stalo" Když jsem to dořekla, vybavila jsem si živě tu situaci. Váďa mě objal a zašeptal mi do ucha "Je mi to hrozně líto, vážně." Opětovala jsem mu jeho obětí.
Během večeře jsme se k tomu tématu už nevrátili. "Za chvilku budou zavírat, měli bychom jít" řekl Váďa. Odkývala jsem mu to. Vzala jsem si tašku a odešli jsme. Sedli jsme si do parku na trávník a povídali si. "Víš, že když nejsi na mol, tak jsi docela fajn kluk" řekla jsem mu se smíchem. "Tak to děkuju" zasmál se. Nastalo ticho. Koukal se mi do očí a usmíval se. Přisednul si blíž. "Už bude jedenáct... A-asi bychom měli jít." Přerušila jsem ho. Vstala jsem. "Máš pravdu" řekl a vstal taky.
"Tak ahoj" řekla jsem mu a vyšla na cestu domů. "Počkej, doprovodím tě" zakřičel a chytl mě za ruku. Otočila jsem se na něj a ruku jsem mu z té jeho vysmekla. "Promiň.. Tak já radši půjdu" Řekl se sklopeným pohledem. "Ne, promiň, klidně pojď kousek se mnou" usmála jsem se na něj. Jakmile jsem to dořekla, rozzářili se mu oči.
Došli jsme k nám domů. "Tak jsme tady" řekla jsem mu a podívala jsem se mu do očí. "Jsem moc rád, že jsi mi to prominula, opravdu, nechtěl bych ztratit tak dobrou kamarádku" řekl a u slova kamarádku se trošku zarazil. "Nevíš kolik je?" zeptal se mě. Podívala jsem se na mobil. " Půl dvanáctý, proč?" řekla jsem mu. Váďovi zmizel z tváře úsměv. "Sakra, ujel mi poslední vlak na Kladno. Budu muset budit rodiče aby pro mě dojeli" vyšiloval a lovil v kapse mobil. "Jestli chceš můžeš spát u nás" řekla jsem mu. Nechápale jsem proč jsem to řekla, ale vypadlo mi to z pusy. "No.. Jestli by ti to nevadilo.." řekl a podíval se mi do očí. "To bych ti to jinak nenabízela ne? Mám v pokoji gauč, tak můžeš spát tam" řekla jsem a odemkla jsem vchodové dveře. Nikdo nebyl doma. Byla jsem ráda, nikdo se mě neptal proč tu bude spát.
"Koupelna je hned naproti" ukázala jsem mu dům. Seděli jsme u mě v pokoji na gauči. "Děkuju" řekl najednou. Zarazilo mě to. Podívala jsem se na něj a zeptala se ho "Za co?" Podíval se mi hluboko do očí. "Za všechno" a obejmul mě. "Asi už pujdu spát, jestli ti to nevadí, musim ráno vstát" řekla jsem mu a šla si lehnout do postele. "Jo v pohodě, dobrou" křikl za mnou a lehl si na gauč. Lehla jsem si do postele a vzala si mobil do ruky. Měla jsem 3 nové zprávy. První dvě byly od rodičů a poslední byla od Jirky. Bála jsem se jí přečíst. Neřekla jsem mu všechno. Cítila jsem se provinile, že tu nechávám přespat Vadima a on o tom neví. Smsku jsem nakonec otevřela. "Chybíš mi, nezajdem zítra na oběd? Miluju tě"...
