Our fake marriage

|5|

Cajamar, Brazílie

O týden později

Francesca

Už pět dní jsme zpátky v našem malém městě v Brazílii. A já celých pět dní jsem taková smutná duše. Jo, podepsala jsem smlouvu, potřásli jsme si rukou, ale nejsem s tím ani trochu smířená.

Smířím se s tím někdy? Myslím si, že ne.

Od podepsání smlouvy jsem už pak s mladým Bieberem nepromluvila. Podle slov jeho otce by bylo dobrý, aby aspoň dvakrát přijel do našeho města a byl na veřejnosti buď se mnou a nebo sám. Ať si prosím vybere tu druhou možnost.

Takže vlastně nevím kdy se s ním znova uvidím. Až na tom otevření nového hotelu? Musím ale uznat, že se maličko těším na to až se podívám do Ria de Janeira. Za celý svůj život jsem neopustila mé rodné město Cajamar. Takže na celé téhle špatné situaci je aspoň jedno pozitivum a to je, že budu vlastně cestovat po světě tak jak jsem si vždy přála.

S povzdechem jsem přišla k našemu krámku a vyndala si klíče. Když jsem odemykala tak jsem na druhé straně ulice viděla mou usměvavou sestru se svými třemi kamarádkami. Všechny se smály a vypadaly tak bezstarostně. Tohle mé sestře závidím. Má kamarádky.

Já měla jednu velkou kamarádku když jsem byla na střední škole. Ale po maturitě se odstěhovala do Mexika a od té doby jsme se neviděly. Psaly jsme si pár měsíců dopisy jako v minulém století. A pak jsem ji poslala poslední dopis na který ona už nikdy neodpověděla. A tím jsem ztratila svou jedinou kamarádku.

Adriana narozdíl ode mě je více společenská. Umí si všude udělat přátelé. To já neumím vůbec. Já jsem stydlivá, ze všeho nervózní, nespolečenská. Bože, kdyby byla Adri starší tak by se do situace falešného manželství hodila víc než já. Možná by z toho byla i nadšená. V tomhle je prostě úplně jiná než já.

Vešla jsem do krámku a rozsvítila. Pak jsem přešla k pultu a sedla si na stoličku. Měla bych si moje město užít co nejvíce, protože za chvíli už budu žít v Americe. Ale nedokážu si teď nějak užívat. Myslím furt jen na to, co mě čeká.

Jinak po podepsání smlouvy nám Bieberovi na účet poslali ty peníze. A dnes si táta všechno z účtu vybral. Taková šťastná energie v našem bytě dnes panovala. Hezky si počítal penízky na stole a šťastně si zpíval. Nikdo jsem ho takhle neviděla.

Z těhlech peněz se zaplatí všechny dluhy, co rodiče mají a pak asi ta léčba babičky. Sice na tu to nebude úplně stačit, ale po prvním ukázaní na veřejnosti dostaneme další peníze a z toho už to zaplatit půjde. Z tohohle jsem fakt šťastná. Svoji babičku mám moc ráda a chci, aby žila několik dalších let. A k tomu je potřeba zaplatit léčbu rakoviny, což je u nás neskutečně drahé.

Začala jsem si na kousek papíru kreslit nějaké obrázky a přemýšlela nad životem. Zvonek u dveří zacinkal a to znamenalo, že přišel nějaký zákazník tak jsem pomalu zvedla hlavu. A pak jsem se rychle postavila když jsem viděla, že to je Gabriel.

,,Gabrieli" vydechla jsem. ,,Ahoj krásko" usmál se a já hned zčervenala. Vždy mi takhle říká a mně se to tak hrozně líbí. S Gabrielem se znám už tři roky. Bydlel v jiném městě v Brazílii a tam měli svojí kavárnu, ale pak měli problémy s penězi takže se přestěhovali sem a taky si tu otevřeli kavárnu. A teď je to snad ta nejlepší kavárna ve městě.

S Gabrielem jsme fakt velcí kamarádi. Ale poslední půl rok je mezi námi něco víc. Navzájem se sobě líbíme a prostě to mezi námi jiskří. Bohužel jsem byla pitomá a když mě před půl rokem políbil tak jsem ho odmítla s tím ať mi dá čas. Měla jsem v tu dobu trochu zlomené srdce od jednoho kluka, který po mně chtěl jen sex. A tak jsem Gabriela odmítla což byla moje největší chyba. Kdybych totiž byla zadaná tak by tohle táta po mně nikdy nechtěl.