27 Pocitů

1#

Je sobota něco kolem druhé hodiny odpoledne. Zrovna ležím ve své posteli. Mám pocit že každou chvíli usnu. Žít pod jednou střechou s alkoholikem dobrých dvacet let, se prostě nedá.

Jak to vlastně začlo?..

Když mi bylo deset let máma mi umřela na rakovinu. Do teď sem se s tím moc nesmířila.. můj otec jakož to zahánění smutku začel pít. Opravdu dost a často.. často byl opilí, a když se mi zrovna nedařilo ve škole jednu sem schytala. Pracuje kousek od našeho baráku ve večerce, s čehož nemá zrovna nejlepší plat. Proto sem párkrát neměla ani co k jídlu, když ale nějaký, ty peníze měl, vetšinou je utratil za pivo. Bylo mi čerstvě patnáct let, a on mi řekl ať si jdu najít práci. Nenamítala sem, protože sem neměla jinou možnost než kývnout a jít něco hledat. Říct "ne" by bylo jako volání si o jednu, možná dvě facky a seřvání k tomu. nic bych ani neřekla, sem ráda že teď nejsem často doma když on je. Nemusím s ním aspoň být.
Do teď pracuji v jedné kavárně půl hoďky od našeho města. Mám to tam ráda už jenom proto že je tam fajn kolektiv. Poznala sem tam svoji kamarádku Krystinu která je stejně stará jako já..
Druhým rokem, tam s náma ještě jeden kluk Lukáš. Je mu asi dvacet dva, a je docela fajn. Až na to že nás často zve na párty.
I přes svůj věk se jim vždy ráda vyhnu, a radši sem doma a čtu si. Akorát Krystina na to má jiný názor, a párkrát dá souhlas i za mě. Ale bez nich bych asi byla celý měsíce, a vlastně celý rok zavřená, a občas se šla jenom tak sama projít do lesa. Jsou to mi jediný kamarádi co mám

**

Otec je zrovna pryč. Nemám tušení jestli v práci a nebo v hospodě. Vlastně je mi to jedno, když tu není sem ráda.
Dnes nemám směnu, a proto si čtu knížku.
Uslyším zvonek, a jdu hned ke dveřím s myšlenkou ať je to sousedka, která chce třeba něco s města, a ne otec. Je už stará a ráda ji něco přinesu aby tam nemusela. Už ji dělá problém sejít tech pět podlaží, když tu nemáme výtah.
Když otevřu dveře naskytne se mi ale pohled na blondýnku která, má na hlavě černé brýle, a na sobě modré baggy kalhoty s bílím topikem, přes který má černou basic mikinu. Krystina, moje kamarádka a kolegyně s práce.
"No konečně! Už deset minut ti volám"
Bez jakýchkoliv jiných slov mě obejde a vejde do bytu. Známé se už přece pět let, takže ji tohle nemám ani v nejmenším za zlé. Když sem nastoupila do kavárny, ona asi hned po měsíci, tudíž druhý měsíc o letních prázdninách nastoupila jako brigádník. Docela ji to tam ale sedlo, hlavně mi dvě jsme si dost sedli, taky nějaké ty peníze potřebovala, a chtěla, takže tam jsme spolu od začátku.

Hned zamíří do mého pokoje a sedne si na moji postel.
"Aha tak už chápu"
Zvedne knížku vedle ní, kterou mám rozečtenou
"Nudila sem se.."
To byla největší lež co sem mohla říct. Knížky jsou pro mě docela často terapie na opak. Neřeším své myšlenky..
"co tu vlastně děláš? Nevěděla sem že jsme se domluvili ať přijdeš"
"To nee, ale mám velkou novinku, a do pondělí na směnu to nepočká. Proto když sem teď skončila sem hned jela za tebou"
Už vím že tou "velkou novinkou" má na mysli téma kluci. Žádného přítele nemám, a asi ani teď nevyhledávam. Měla jsem vztah naposledy v šestnácti letech, bylo to spíš s donucení Kristý, ať spolu jsme že je fajn a vypadám s ním šťastná. No ale já si s Jakubem moc po pár měsících nerozuměla. Rychle se s hodného gentlemana, stal drzý arogantní debil. Proto sem to po roce ukončila. Jeho slova po rozchodu, že sem z něj tahala jenom peníze dost bolela.. přece jenom sem ho milovala, a on mi řekne tohle? takovou lež.

Sednu si teda na postel na proti Kristý, a čekám co z ní vypadne. Upřímně vypadá docela šťastně, ale to byla i když poznala ty dva předešlí debily..
"Takže.. týden zpátky sem si začla dopisovat s jedním klukem-"
"A je hodný, úžasný, a moc mi rozumí, a asi ho miluju!"
Přerušim ji protože vím co by následovalo.
"Hele, vypadá dost mile. A náhodou si s ním fakt rozumím"
"To si říkala i u těch debilů před tím.. já nevím ale fakt to chceš zkusit s někým znova?"
"Jo.. narozdíl od někoho já měla zlomené srdce od kluků aspoň pětkrát, a hned po prvé sem to nevzdala"
Tohle docela bolelo, ale přece jenom má pravdu.
"Promiň Annie.. já jenom. Si tu skoro pořád zalezla, nikdy si za mnou nepřišla že by si někam chtěla jít. Čteš tady knížky o romantice, ale žádnou zažít nechceš. Kuba byl debil ale jednou si musíš najít toho pravého. Tak jako já mám teď Calina."
Dá svůj ironicky úsměv. Nezlobím se, protože má pravdu. Přečetla sem už dost knih o romantice ale o žádnou nestojím. Po rozchodu s Kubou už sem žádnou nechtěla..
"Jo já vím.. máš pravdu, takže Calin jo? Já myslela že si na čechy, to sis už našla někoho z jiný země?"
"Hahaa.. je s česka, mám pocit že někdo z jeho rodičů je z Moldavska..  asi táta. Ale je fakt hodnej, takže dáváš mi svolení, když mě někam pozve?.."
nevím co od něj čekat. Fotku mi neda, i když vím že jeho fotek má v mobilu opravdu mraky. Obě máme docela jiný typ kluků takže bych jí ho jenom zhejtila, a to určitě nechce.
"Dobře dávám.. ale jestli ti zlomí srdce, zabiju ho."
"Aaa děkuju.. a bacha na pusu. Mluvíš o mém budoucím manželovi"
Řekne mi v objetí.
Kristý měla ale pravdu.. proč už nechci žádný vztah. Žádnou romantiku. Kuba je etapa, tři roky zpátky. Nechci nikoho na jednu noc, taková fakt nejsem, ale chtěla bych už najít někoho s kým se budu cítit šťastná a nebude to žádný debil, což je opravdu těžké..

Tak další fanfikce?.. 👀