27 Pocitů

2#

7:00
Zase jako vždy, sedm hodin ráno, a další den kdy musím do práce. Pondělní směny přímo nenávidím. Vypnu budík, a vstanu z postele. Hned to mám namířeno do koupelny kde se osprchuju, a udělám se sebou něco. Nějak extra se ale, nemaluju
9:33
Po všech připrav a dlouhém vybírání co si vezmu na sebe, si obouvám boty a sem na odchodu.
Vlastně když si to tak uvědomuji, už asi půl roku nemám moc chuť k jídlu. Něco sem si tom zjišťovala, a snažím se tomu předejít ale někdy, na to prostě zapomenu, a za celý den sním jedno jídlo. Párkrát mi bylo v práci zle, a málem sem tam skolabovala. Naštěstí žvýkačka to vždy jisti. Chci s tím už začít bojovat, a mít chuť si něco dát, a ne že to musím sníst s donucení. Kristina ani o otec o tom neví, ani se to nedozví.

"Kam jako jdeš?.."
Docela se leknu, a otočím se. Můj pohled mám na svém otci ve volném  bílém triků a červených slipech ještě rozespalého, vím že to milí rozhovor nebude. Od něj ale žádný nečekám.
"Do práce.. kam jinam bych měla chodit?.."
Vím, že mu vadí když jdu na nějakou, tu party, ale je deset ráno. Tak brzo opravdu pít nehodlám.
"Nebuď drzá! A laskavě se nauč být trochu potichu. Nikdo na tebe není po ránu zvědavej"
Měla bych být ticho a jenom souhlasit. Přece jenom mám díky němu střechu nad hlavou, a kdyby mě teď vyhodil nic si se svým platem nenajdu. Možná něco menšího ale sama bych tam bydlet nemohla, protože bych se neuživila.
Než mi to ale dojde už ze sebe vypouštim svůj názor..
"Na tebe taky ne.. tak přestaň řvat"
Můj otec se rychlosti světla otočí a já jednu schytám.. už moc nestíhám proto se jenom otočím ke dveřím, a ty jeho nadávky nechám ve vzduchu a nevnímám je.
Nasednu do auta a spustí se mi slzy. Až přijdu domů, zažiju peklo..
Kdo by si to ale nechal furt líbit? Beze mě by ten byt byl jedna velká skládka, a on by jedl jenom hotovky, a fast foody. To ho ale nezajímá.

**

15:10
Právě sem dostala céres od paní, že v její kávě bylo hrozně málo ledu, a za tu cenu by tam měla mít víc.. hrozný ty lidi někdy.
"Holky?"
Utírám linku, a Krysti vedle mě zrovna někomu nandavá zákusek. Obě se na Lukáše otočíme. Už moc dobře vím co má asi na jazyku a co chce říct.
"V pátek je v Brně jedna velká kalba. Někdo si pronajal vilu, nebo tak něco.. chcete jít? Vyzvedl bych vás v osm"
Na Krysti vidím jasný úsměv který dává jasnou odpověď "ano" a hned v zápětí..
"Jo.. jasně půjdem rádi, že An?"
"No já nevím.."
"Fajn.. tak si to kdyžtak ještě rozmysli, ale s tebou teda počítám.."
Lukáš už musí jít obsloužit nové zákazníky. Já od Krysti dostanu nechápavý pohled
"Hele co je? Však jsme se bavili že začneš zase žít. Promiň ale doma nebo v parku lásku svého života nenajdeš. Třeba ani tam ale to nevíš když tam nepůjdeš."
"Ale já ani nevím jestli nějakou hledám.."
"Jednou ji najdeš.. teď ale hlavně musíš začít žít. Hezky tě namaluji a oblíknu, jestli chceš někoho zaujmout tak v teplákach a rozmazané řasence se ti to nepovede"
Řekne a obejde mě, a míří si to směrem ke stolu kde sedí mladý pár. Když se na ně tak koukám vypadají šťastně, a zamilovaně.. kdy já naposled byla zamilovaná? Vím vůbec co to je? Být opravdu zamilovaný..
Však měla pravdu. Jestli chci něco změnit musím vypadnout ze své komfortní zóny, ale to s těmi hadry moc nevím. Make-up, šaty, atd.. moc nenosim, není mi to pohodlné, ale změna mě opravdu nezabije.