V Náručí Jeho Světa

5. Někdo, kdo má hodně co ztratit

What It Takes - Adelitas Way

______

Od jeho schůzky s panem Sinclairem uběhl asi týden a od té doby se mu dařilo sehnat několik dalších placených schůzek. Ale už po první si uvědomil, že ta s panem Sinclairem byla vzácná situace.

Žádná z dalších takhle jednoduchá nebyla a už vůbec ne tak dobře placená. To by Jinxovi nevadilo, stejně s tak vysokými částkami nepočítal. Co mu vadilo, byl přístup některých mužů. Sahali na něj, jakoby byl nějaká věc na hraní a když dal najevo, že se mu to nelíbí, jen se tomu smáli. Jeho poslední schůzka byla s mužem, co vypadal, že je ve vysokém společenském postavení a za jídlo rozhazoval, jakoby pro něj peníze nic neznamely.

Ale k Jinxovi se choval jakoby neznal ani základy slušného chování. Už by ani nespočítal, kolikrát musel odstrčit jeho ruku ze svého stehna. A za ty čtyři hodiny neustálého stresu dostal osmdesát roanů. Což bylo zhruba třináct procent toho, co dostal od pana Sinclaira. Ale stěžovat si nemohl, pořád to bylo mnohem víc, než by si někde vydělal tím, co lidé nazývají počestnou prací. Neboli téměř se upracuj k smrti a možná budeš mít na kousek chleba.

Dobře, to je možná trochu přitažené za vlasy, pokud to berete z obecného hlediska. Ale pro lidi v situaci jako Jinx to byla pravda. Bylo málo míst, co byly ochotné přijmout někoho, kdo má pouze základní školu. A pozice, které takové lidi braly, byly velice málo placené. Výplata sotva stačila na nájem maličkého prostoru a ten zlomek, co z peněz zůstal, musel pokrýt jídlo na celý měsíc. Takový život Jinx znal. V části města, kde vyrůstal, takhle žili všichni.
A vysvětlovat běžným lidem, že nemohli školu dokončit, protože museli odejít, aby uživili rodinu, bylo jako mluvit s pařezem.

Ti, co se v životě nesetkali s reálným, velkým problémem, velice rádi rozdávají rady. Protože pro ně to vždycky bylo jednoduché a neumí si to představit jinak.

A kvůli tomu pak také velice rádi soudí ty, co si zvolili 'neslušnou práci'. Dokonalým příkladem takového člověka, byl pan Robbins. Přes zprávy zněl mile, ale jeho chování po tom, co se setkali osobně, bylo všechno možné. Jen ne milé.

,,Oh, to mi povídej. Včera jsem tam byl nakoupit a zase byl prodavač jen u jedný pokladny. Vyloženě tě nutí jít k samoobslužným. Nebudu přece dělat jejich práci. Si myslí, že si tam budou jen chodit sednout a dostanou zaplaceno," stěžoval si svým přátelům, když se konverzace už po několikáté vrátila k tomu, jak lidé z Grey Oak, místa, kde Jinx vyrůstal, neradi pracují.

Zase v něm cuklo a musel se krotit, aby se k tomu nevyjadřoval. Držet si své názory pro sebe v situaci, kdy víte, že ostatní jen plácají nesmysly, bylo asi to nejtěžší na těhle schůzkách. 

,,Přesně tak. Umí si akorát stěžovat na vysoký nájmy, ale aby se sebou něco dělali, to je ani nenapadne. A z našich těžce vypracovaných peněz jim pak platí příspěvky. By nám měli děkovat," zareagoval zase jeden z jeho přátel. Jinxovi už to připadalo jako věčnost od toho, co do restaurace vstoupili. A stále se zhoršující bolest hlavy, mu s tím utrpením nijak nepomáhala.

Kdy tohle skončí?

Vždycky se mu povedlo na pár minut vypnout a přestat konverzaci vnímat, ale pak někdo promluvil hlasitěji, nebo víc cinknul příborem a vtáhlo ho to zase zpátky.
,,Ty jsi taky z Grey Oak, co?" přesunul pan Robbins svou pozornost na něj.
,,Ano, pane."
,,Pane," zachechtal se, ,,Ví, jak se mnou mluvit," řekl pyšným tónem a skupina jeho přátel se nad tím taky trochu zasmála.

,,Taky je radši tady, než aby někde pořádně makal, co?" řekl a chytl Jinxe za čelist, po čemž mu lehce potřásl hlavou, než ho zase pustil. Jinx se jen pousmál. Nevěděl, co na to má říct a hádat se nechtěl. Tedy... chtěl by, ale nemohl si to dovolit.
,,Jen si někde sedne a nechá nás pracující se o něj postarat. Ale aspoň je to poslušná čubka."