VMBR- fanfiction/ Sofian Medjmedj

1.

„Báro máš už zbaleno??" klasicky na mě pořvává můj milovaný fotřík, jelikož nestíháme a já nemám ani zbaleno. Jedeme na dovolenou. No jupí to je přímo sen. Jedeme v sestavě já, můj bratr, otec a jeho otravná, vtíravá přítelkyně Radka. Šťasná to rodinka, že? Ještě pes nám k tomu chybí. Popravdě ani netuším, kam vlastně letíme. A je mi to jedno. Pobudu tam dva týdny místo školy a hurá domů, zpět do mého normálního středoškolského režimu- tedy nedostatek spánku a neustálé učení. Do toho mě na druhou stranu tlačí máma. Říká že studium je na prvním místě, protože se od něj odvyjí naše budoucnost. Rodiče mám pochopitelně rozvedené...

Sedíme v taxíku, který nás veze na letiště. Už jsem se dokonce dozvěděla kam letíme.. Naše finální destinace jsou Kanárské ostrovy což není vůbec špatné, že? Ale myslím, že by si měl můj otec uvědomit, že mého bratra si možná koupí, ale mě ne. „Ták děti, zachvíly nám to letí!" Jásá můj otec nadšeně. No skvělé alespoň nachvíly pryč z téhle díry.

Sedíme už v letadle a i přes mou snahu vyfotit nějakou cool fotku na IG, se to přes to totálně zasraný sklo od všemožných hoven letadla moc nepovedlo. Ale tak nevadí no. Máme před sebou ještě 2 hodiny letu, tak dávám sluchátka na uši a přestávám vnímat okolní svět..

„Tak rodinko jsme tady!" Opět zajásá můj otec po tom, co jsme konečně přistáli. Proč nám říká rodinko? Bez mámy nebudeme nikdy už rodinný celek. Co na tom nechápe? Proč hledá náplast za mámu? Z těchto myšlenek mě naštěstí vytrhne můj mladší brácha: „Barunko jdeš?" Vždy mi říká Barunko, i když je naštvaný tak jsem pořád Barunka, ten hoch se v životě neztratí. To vím už teď.

Máme jít na pláž, tudíž si oblékám plavky. Myslím že v nich vypadám dobře. Dost jsem zhubla takže se cítím mnohem líp. Teda do té doby než si to tu nasměruje táta. „Myslíš si že máš adekvátní postavu na tohle? Rozhodně ne. Vem si ty staré. Tyto ti nesluší." No jasně takže otec má zase chuť mi všechno zhnusit, zvláště teda mě samotnou. Byla jsem hodně zoufalá v tom jak vypadám, řešila každou maličkost na sobě a dohnalo mě to pomalu k šílenství. Musím uznat, že mě v mé nenávisti vůči sobě dost podpořili rodiče.

Právě se nacházíme na pláži. Já si tu ležím a opaluju se. Můj otec, Radka a brácha si spokojeně hrajou v moři, bylo by jim beze mě lépe? Asi ano. Vypadají jako dost spokojená rodinka a já jsem jen zátěží. „Jdu se tu porozhlídnout jo?" Řvu na otce a jeho spokojenou famíliu, které ani nejsem součástí „Jo, ale dávej pozor ať se neztratíš" ječí na mě Radka na zpět. Myslím že zrovna jí by mělo být u píči jestli se ztratím nebo ne. Každopádně beru nějaké peníze, telefon a jdu.

Procházím se poměrně né moc rušnou částí, dalo by se to nazvat náměstím. Koukám do telefonu, kde zrovna posílám snap abych dodržela snap strike s mojí nejlepší kamarádkou Emou. Někomu jsem šlápla na nohu, no do piči. Teď tu na mě bude pravděpodobně něco arabsky ječet nebo jak se tu mluví, já pak zandám něco jako "im sorry" a půjdu domů. Zvednu hlavu abych se podívala, kdo to je. Stojí tu předemnou nějaká bruneta s kudrnatýmy vlasy a asi čeká co ze mě vypadne. „I'm sorry" no to jsem moc nezandala „ále čechačka?" Začne se mi neznámá holčina smát.. „jo" začnu se smát též, pak pouze ukážu gesto na význam, jakože čau nebo chápeme a mizím v dálce. Nevím proč, ale nepřišla mi moc milá teda.. s tím čecháčkem mi přišla dost nafoukaná, ona jako není čecháček nebo co?? Pff lidi jsou na hlavu fakt.

Vracím se zpět do našeho rezortu a po cestě potkám mého otce. „aha tady jsi. Zachvíly půjdeme na večeři tak se nějak hezky obleč ano? Ať nám neuděláš ostudu.." jo to já totiž dělám vždycky, že jo.