Nemilé překvapení

18

  Nechápala jsem své rozpačité chování. Nikdy jsem se takhle divně nechovala. Ne díky muži. Jenže když na něj pomyslím. Na ten polibek. Moje tělo si myslí něco jiného.
  Jenže je to PAN HRABĚ. Člověk jehož jsem přísahala, že budu nenávidět až na hrob. A taky že jo. Ještě více potom, co vím, jak sladký a vášnivý byl jeho polibek.

Cesta, kdy jsme se vraceli na zámek, byla více než trapná. Přetrpěla jsem jí. Stejně jako dlouhý avšak chutný oběd. I když jsem se vermocí snažila nemyslet na naše spojené rty, mé představy nešly zastavit.

Toho muže jsem přeci nesnášela. Z celého srdce. Odvedl mě z milovaného Londýna a zkazil moje plány. Už ho nikdy nepolíbím nikdy.

"Tady jste." Vyrušil mě jeho hlas. Seděla jsem v jednom ze salónků a slepě civěla před sebe.

"Tady jsem." Řekla jsem trochu rozpačitě a snažila jsem se tvářit, že mě rozhodně vůbec nepřekvapil. "Přejete si?"

Trochu se mu zvedly koutky. "Mohu?" Ukázal na pohovku, na které jsem seděla. Pokývala jsem. Snažila jsem se nevnímat jeho blízkost a tělo, na něž se tak hezky koukalo. Měl na sobě zase košili s vestičkou a vlasy měl učesané, přesto ho nějaké neposlušné pramínky zlobily.

"Přišel jsem vám něco říct." Pokoušel se mi dívat do očí, jenže já pořád uhýbala. Nedokázala jsem s nim udržet oční kontakt delší, jak dvě sekundy.

"Ano, poslouchám." Prosím, ať nemluví o tom polibku, i mně je z toho celého trapně. Nemáme se rádi.

"Chtěl bych vám konečně pořádně vyvětlit, proč jsem si vás musel vzít."

To je příběh, který bych si už dlouho ráda poslechla. "Neříkejte. To by mě opravdu moc zajímalo."

Zavrtěl se a skřížil dlaně. Už se na mě nepokoušel dívat. Zíral teď před sebe, takže jsem ho mohla pozorovat. Tvářil se nanejvíc vážně a potom začal mluvit: "Abych začal. Když můj otec zemřel dědictví mělo přepadnout mně, nejstaršímu synovi. Jenže můj otec měl bratra. Můj strýc si nějakým podivným způsobem začal nárokovat právem můj majetek. Začal mě tahat po různých soudech. Tvrdil, že jsem nezodpovědný a nespolehlivý. Že rodinný majetek je díky mně v ohrožení. Teď to asi chápu vzhledem k životu, jaký jsem dříve vedl." Trochu se usmál a zakroutil hlavou. "Soud mu však majetek předat nehodlal. Právoplatným dědicem jsem byl já popřípadě můj bratr Luis. Celé se to ještě zkomplikovalo a já vyšel s podmínkou, že si mám najít ženu a usadit se." Chvíli se domlčel. "Do ženění jsem neměl vůbec chuť ani jsem netoužil po nějakém usazeném životě, jenže jsem musel. Proto jsem kontaktoval vašeho otce, když jsem jednou zahlédl vaši sestru na plese. Líbila se mi a to bylo asi všechno. Moc mi nezáleželo, jakou z těch kopií žen si vezmu. a když jsem zjistil, že je i z vlivné rodiny, už jsem věděl." Pak se na mě podíval. Příběh jsem už dál znala. Oba jsme mlčeli a jen si vyměňovali pohledy. Nevědla jsem co si o něm myslet. O tom všem.

"Jaký život jste vedl předtím?" Zeptala jsem se nakonec.

Olízl si vršek rtů a zkřivil obočí. Všimla jsem si, jak se jeho svalnaté tělo pod košilí napjalo.
„Nevím, jestli vám to chci povídat. Jste přeci dáma."

Protočila jsem oči. „Vdaná dáma."

Nadechl se. „Nebyl jsem vždycky tak uhlazený a urovnaný. Vlastně jsem byl dříve celkem rozpustilý. Byl jsem, jak bych to řekl, nestálý. Z večírku na večírek. Alkohol a absolutní nezájem o zodpovědnost. Byl jsem nezdvořák. Nechutný pitomec, co putoval od sukně ke sukni."

Představovala jsem si nějaký obrázek o něm, když to vyprávěl. Přesně ten typ muže, jímž jsem se na plesech vyhýbala. Sprosťáci a oplzlí hulváti.

„Měl jsem rád společnost žen a to dost. Potom co jsem byl odmítnut lady Sarah" Dodal. Díval se na mě a vypadalo, že chvíli o něčem přemýšlí a pak, že čeká, co odpovím.
„Stydím se za to." Řekl po chvíli, kdy jsem mlčela.

Skousla jsem si ret. Moc mně k němu takový popis neseděl. Myslela jsem, že je pedantem, co si potrpí na klid a pravidla. Že ženy jsou mu na obtíž a má jako rodící schránku pro potomka.

„Jane.." šeptl a donutil mě se podívat do jeho blankytných očí.

„Já... nevím co říct." Hlesla jsem. Slova se mi najedou vypařila z hlavy.

Hrabě se nahnul a chytl moji ruku. „Omlouvám se, že za to musíte platit."
Abych pravdu řekla, rozčilovalo mě to. Musím dnes být tady, protože on si kdysi užíval. Já se musela vzdát svých snů, protože on si kdysi užíval.

Vyjmula jsem svoji ruka z té jeho.
„A stačí vám to?" Řekla jsem nepříjemně. „Z těch nespočet žen, co jste měl. Stačil vám, že jste si vzal mě?"

Nechápavě se usmál a ikdyž jsme byli už dost blízko, pokusil se přiblížit ještě blíž. „Jistě, Jane. Takhle jsem to vůbec nemyslel."

Poposedla jsem si a znovu si nevšímala jeho blízkosti. Jeho hlasu a svalů na rukou.

„Jane, byl jsem se spousty ženami, ale jsem rád, že jste nakonec moji ženou vy." Zněl, že to myslí vážně.
Zasmála jsem se. Ironický protivný smích. „Prosím hlavně se mi nepokoušejte sdělit, jak mě milujete a jak nenahraditelná jsem."

Hrabě si něco zaklel. Bylo to divné s ním podobné věci probírat. Přeci jenom byl o hodně starší a větší. Působilo to zvláštně. Alespoň pro mě.
„To se samozřejmě nesnažím říct. Nepopírám o kolik věcí jsem vás připravil. I když to, že jste manželkou hraběte není zase taková katastrofa a vlastně vám to i nějaké možnosti otevírá. Ale zcela beru na sebe za vaše zmařené sny. Nemůžu být tak podlý a mluvit o lásce mezi námi, ale můžu být tak troufalý, abych vás alespoň poprosil... dejte nám šanci, Jane."

Poslouchala jsem ho, jak uražené dítě s nafouklými tváři, akorát v šatech a šminkách hraběnky.
Jeho prosba mě překvapila. A nedokážu říct jakým způsobem. Hleděl na mě s nadějí. Nechápu, kde se to všechno v něm vzalo. Když si vzpomenu na naše začátky....
„Na to jste měl myslet dřív, než jste mé první dny po svatbě udělal peklem. Choval jste se hrubě a měl mě za nějakou schránku pro vašeho potomka."

Prohrábl si tmavé vlasy. „Máte pravdu. Byl jsem na vás hrubý, protože sám jsem byl rozzlobený. Nechtěl jsme se ženit a ještě ta věc s vaší sestrou. Měla být ona moji nevěstou a, když utekla, nevěděl jsem, jaká jste vy. Věděl jsem, že jste mladá plná snů a bál jsem se, že to bude problém. Vybíjel jsem si zvou zlost na vás. Neměl jsem to dělat. Jenže jsem se bál vaší blízkosti nebo nějaké náklonnosti. Celé manželství mi připadalo zvláštní a řešil jsem to způsobem, že jsem vás prakticky nevídal nebo poučoval. Za to se omlouvám. "

Hrabě se zdál dneska až moc výřečný. Nepřiznávala jsem si, že jsem ráda, jak mi všechno pověděl.

„Jane, věc se má tak, že osud nás zavedl dohromady. A my se s tím musíme vypořádat. Je na nás, jestli tomu dáme šanci."

Pomyslela jsem na Luise. Poté se podívala na hraběte. Každý jiný.. každý něčím ojedinělý. Něco mi říkalo, že bych ho měla poslat do pekel, jenže něco dalšího mi říkalo, že bych možná měla nahlédnout pod tu roušku tajemna, jež halí celou jeho osobu.

Nebyla jsem si jistá. Ničím.

„Jane, dejte nám oběma šanci ukázat se v jiném světle." Řekla a stále na mě upíral své výrazně oči a krásnou tvář.

Jenže já na druhé šance nevěřím, zvlášť na ty těžko uvěřitelné. Na ty šílené.
„Bude to ale těžké." Řekla jsem a zvedla se z pohovky. „Jelikož druhé šance nejsou zrovna moje parketa."

Hrabě se potutelně usmál.

Odcházela jsem s podivným pocitem. Co když to celé jenom hraje? Co když chce jenom potomka a maže mi med kolem pusy?