Odpusť, příteli... (X-men ff)

1962

,,Šach." ohlásil Charles při tahu věží. Erik zasněně hleděl na šachovnici, zdál se duchem nepřítomný. Charles k němu po chvilce zvedl oči. Pořád se trochu zlobil, však ještě před pár minutami spolu vedli diskusi na nože ohledně jejich nesourodých názorů na začlenění mutantů do společnosti. Nastalé přetrvávající ticho nebylo nijak příjemné. Erik se nakonec probral ze zasnění a táhl, nezbavil se však hrozící prohry a proto Charles dalším tahem hru ukončil.
,,Šach mat." pronesl s lehkým povzdechem. Neznal Erika ještě tak dlouho, ale díky svým schopnostem mohl říct, že dobře. Šachy hráli prakticky denně, alespoň od doby, co žili pod jednou a to Charlesovou střechou, a Erik se dosud nikdy, ani jednou nevzdal tak lacino, jako právě teď. Charles mu nemusel číst myšlenky, aby se dovtípil, že Erika, zjevně neméně než jeho samotného, trápí, že se v tak důležitém pohledu na svět neshodnou.

Erik nic neřekl a zvedl se ze židle. Zamířil k nedalekému stolku s alkoholem, kde nalil dvě sklenky brandy a velmi pomalu kráčel zpět. Charles ho pozoroval, trochu zamračeně, jakoby kriticky. Erik nemluvil, když neměl, co říct, byl přímočarý a upřímný. To na něm ostatně Charles obdivoval a nejspíš to byl i jeden z důvodů, proč se spřátelili tak rychle. Sám to neuměl, říct vše, co si myslí, bez obalu, obzvláště, pokud to může někoho ranit. Takové věci Erik neřešil a proto si o něm Charles nedělal žádné iluze, nebo o tom byl alespoň přesvědčený. Bohužel to zřejmě nikdy nebyla tak úplně pravda. Vždycky si přál, aby byli všichni šťastní, ale u Erika to platilo dvojnásob. Jeho tragická minulost se ho dotkla, nejspíš kvůli tomu měl tendenci mu mnohé promíjet. Přesto a přes všechny varovné známky jeho krutosti věřil, že mu zabití Shawa dokáže vymluvit, že má vůli být lepším.
Z myšlenek ho vytrhla sklenka, co před něj přistála na šachovnici. Střetl se s Erikovým pohledem, shlížel na něj přes stůl s určitou výzvou.
,,Dnes nemám chuť, děkuji." odmítl zdvořile, hned nato však postřehl drobný tik v Erikově tváři. Skoro nervózně si poposedl v koženém křesle, načež se sotva znatelně pousmál nad absurdností toho faktu, že se cítí být zahnaný do kouta a to ve vlastním domě a zrovna Erikem, u kterého si byl jistý, že by mu nijak neublížil.

Pokusil se skrýt své profláknuté gesto, které mu pomáhalo soustředit svou telepatii, za upravení vlasů, ale Erik se nedal oklamat. A nenechal si to líbit. Sklenka s pozlaceným kroužkem zůstala viset ve vzduchu, zatímco ruka, která jí ještě před vteřinou třímala, nyní sevřela Charlesovo zápěstí a druhá jeho rameno. Erik se k němu nakláněl jako zlověstný bouřkový mrak nad strání. Nešlo o nijak bolestivý stisk, ale jistě byl výhružný. Stalo se to tak rychle, že se Charlesovi zatajil dech. Překvapeně zamrkal a srdce se mu rozeběhlo v takových obrátkách, že se cítil, jakoby ho do prsou kopla mula. Nic takového se mu nikdy nestalo, zvláštní pocit, snad dokonce vzrušení.
,,Nelez mi do hlavy, Charlesi." řekl, klidně, vyrovnaně, ale především důrazně. Byl mu tak blízko, shlížel na něj, do těch velkých jasně modrých očí, tak neskonale uhrančivých, bezbřehých jako polední obloha. A v tom ho to trklo. Charles nic nenamítá, nevzpírá se, pokorně ho poslechl, věří mu. Sklopil pohled na jeho pootevřené rty. Chtěl snad něco říct? Došla mu slova? Prozrazoval víc, než tušil. Jeho zorničky byly roztažené, jeho dech mělký... Charles se nemusel umět vyznat v psychologii, jeho schopnosti jí obcházely, ale Erik to uměl a poznal mnohé.
,,Chceš vědět, na co myslím?" broukl a přiblížil se natolik, že se jejich nosy téměř dotýkaly. Charles se chvíli vyhýbal jeho pronikavému pohledu, ale v takové blízkosti před ním nebylo úniku a tak se jejich oči střetly, jen proto, aby následně zmizely pod víčky, protože Erik se odhodlal překonat zbývající vzdálenost mezi nimi a Charlese políbil.

Charlese překvapilo, jak jemné to bylo, tolik něhy by do Erika neřekl. Pohladil ho po tváři, jen pár tahů prsty, ale jakoby ho tím odrazoval, což rozhodně nebyl úmysl. Erik se poté odtáhl a opět se vpil pohledem do Charlesova, který byl zastřený. Bylo očividné, že vzájemná přitažlivost zafungovala, Charles působil svolně. Ale v Erikovi se hnulo svědomí. Tohle bylo z jeho iniciativy, na něm záleží, co bude následovat, jestli to teď a tady skončí, nebo ne. Měl Charlese rád, skoro si neuměl připustit jak dosud nepředstavitelně moc si ho oblíbil. Nikdy předtím neměl skutečného přítele. Vlastně si byl skoro jistý, že takového přítele mnoho lidí za celý život nepotká. Mohl to riskovat? Co když teď všechno zničí? Co když...?
,,To je v pořádku, Eriku." vytrhl ho Charlesův hlas, který uslyšel v hlavě. Dřepěl před ním na koberci, jakoby si kdysi neslíbil, že nikdy před nikým nepoklekne. Tento slib však souvisel s bezmocí, kterou už nikdy víc nechtěl zažít a tohle s tím nemělo, co dělat. Vzhlédl k němu, v očích se mu mísila zranitelnost s odbojností. Měl by mu zopakovat, aby mu nelezl do hlavy, nebo to stačí naznačit, aby nastalou atmosféru úplně nezkazil?
,,Proč se tolik bojíš, že ti vidím do hlavy? Nemáš přede mnou přece, co skrývat." podivil se Charles a se soucitným pohledem se k němu naklonil z křesla. Erikovi byl však soucit cizí, slabost, ne ctnost. To málo něhy z jeho očí se proto rychle vytrácelo.
,,Všichni máme svá tajemství, Charlesi, a máme na ně právo. Ty jsi moc velkej dobrák na to, abys je zneužil, ale proč je potom chceš znát?" s chladným pohledem se zvedl ze země a sáhl po sklence, která stále visela na místě, kde jí zanechal.