Odpusť, příteli... (X-men ff)

1973

Další den v nekonečné řadě. Bílá kopka a nic víc, už deset let. Celá věčnost, ale Erik byl trpělivý. Raději by umřel, než by se dal zlomit. To by se museli více snažit.
Ale dnešek byl jiný. Měl se zapsat do dějin jako den, kdy se obávaný Magneto, údajný vrah prezidenta Kennedyho, dostane zpět na svobodu. Jako blesk z čistého nebe se objevil ten podivný kluk a jako lusknutím prstů prošel všemi liniemi zabezpečení jako nůž máslem. Kde se tu vzal? Kdo ho poslal? Po deseti letech to byl první lidský kontakt, první rozhovor a nutno říct, že dost zvláštní. Působilo to, jakoby ten kluk vůbec netušil, proč tu vlastně je a koho tu osvobozuje, což v dané situaci nemohlo být divnější. Vloupal se snad do Pentagonu jen tak z plezíru a přitom úplnou náhodou našel veřejného nepřítele číslo jedna, tak pečlivé střeženého a utajovaného?
Všechny ty otázky se rozplynuly ve chvíli, kdy se otevřely dveře výtahu a Erik po takové době spatřil svého starého přítele.
,,Charlesi?" vydechl, ale než se vůbec stihl přesvědčit, že nesní, dostal pěstí do zubů. To mu jako důkaz stačilo.
,,Ty chodíš..." uvědomil si nahlas, ale nedostal prostor žasnout. Chápal, že se Charles zlobí. Zatraceně moc dobře věděl, co mu provedl a vlastně se nemohl divit víc, že za jeho útěkem stojí právě on.

O asi tři hodiny později se konečně dozvěděl proč. Zpráva z budoucnosti. Totální vyhlazení lidí i mutantů. Smrtící stroje, jejichž vývoj začíná teď, u Raven. Nic absurdnějšího dosud neslyšel, ale bohužel to zřejmě byla pravda. Pokud tomu zarostlému buranovi věřil Charles, Erik stál za ním, alespoň to mu dlužil. Ale i on mu měl, co vyčítat a taky to udělal.
Kde jsi byl, Charlesi, když tě tví bratři a sestry potřebovali? Zbabělče! Opustil jsi nás, zradil...
Muselo to ven. To, že ho nechal deset let hnít v kopce mu nezazlíval, ale proč nepomohl ostatním, když ho potřebovali? Proč nic neudělal, když je mučili a zabíjeli? Proč se schovával a litoval se? Proč se vzdal svých schopností? Protože mu připomínaly vlastní zbabělost, protože s tím nemohl žít.
Teď, když všem na palubě připomněl, že jestli se letadlo udrží ve vzduchu nebo ne, záleží jen na něm, a když ze sebe dostal tu roky živenou frustraci, byl o mnoho klidnější. Nakonec docela ochotně uklidil, co svým výbuchem zlosti napáchal. Ulevilo se mu, už takovou dobu neměl příležitost použít své schopnosti, ani nikoho, kdo by vyslechl, co má na srdci, byť ne zcela dobrovolně. A když skládal popadané nádobí na stůl a sbíral střepy talířů a skleniček, cítil se, jakoby napravoval i některé své dřívější a daleko větší chyby. Chtěl mít pocit, že se blýská na lepší časy, že má šanci to s Charlesem napravit. Obzvlášť, když je teď díky budoucnosti nepopiratelné, čeho jsou lidi ze strachu a nenávisti schopní.

Od toho nešťastného výlevu nikdo neřekl ani slovo. Charles se vlastně dobrou hodinu schovával u Hanka v kokpitu. Když se pak přiměl vrátit, ta spoušť byla uklizená a mezi oběma zůstavšími muži panovalo napjaté zaryté ticho, které koneckonců přetrvalo ještě další hodinu po Charlesově návratu. Ale přesto všechno byl nervózní. Od té nezapomenutelné noci před Kubou, která se nikdy neměla odehrát, uplynula už celá věčnost, a stejně jakoby to bylo včera. Jakoby ještě včera mohl chodit bez séra, jakoby mohl Raven zaklepat na dveře jejího pokoje a svěřit se se vším, co ho tíží. Jakoby mohli být s Erikem přátelé a jakoby ještě včera byli...
Když se na něj podíval, a že se díval, po očku, pokukoval, nemohl si pomoct, viděl stejného muže jako před lety - tragickou postavu, nezlomnou vůli a promarněný potenciál. Kéž by to bylo jinak. Kéž by Erik nebyl tak paličatý a poslechl ho.
A všiml si ještě něčeho. Toho, že Erik si ho nevšímá. Nebylo tak těžké zaregistrovat Charlesův pohled, zase tolik ho neskrýval a Erik měl vždycky dobré pozorovací schopnosti. I Logan, který se zjevně snažil být duchem jinde, si Charlesova okukování všiml. Očividně to moc nechápal, jak by mohl? Ale hlavně mu do toho nic nebylo, takže si jich dál nevšímal. A Erik se prostě díval z okna. To bylo snad poprvé, co Charles zalitoval, že už mu nevidí do hlavy, protože to pro něj byla krajně frustrující záhada. V souvislosti s Erikem ho na otázku, proč se dívá z okna, nebo, co tam vidí, ani nenapadla tak prostá a jednoduchá odpověď jako, že deset let neviděl nebe, ani západ slunce, který se právě za oknem vybarvoval.