Odpusť, příteli... (X-men ff)

1993 část 1.

Zalehlo mu v uších.
Bolest.
Fyzická však nebyla nic proti vší té psychické, se kterou měl tak bohaté zkušenosti. Jak se to všechno zase tak zvrtlo? Ještě včera bylo všechno v pořádku. A teď zase přichází o přátele... dobré přátelé, které přísahal chránit... a sám je na pokraji svých sil. Kde se v ní vzalo tolik zloby? A tolik moci? Vymetla s ním podlahu. Od kdy se nechá jen tak zostudit?
Ani Charles proti ní neměl šanci. Jak je něco takového vůbec možné? Najednou tu jsou oba jako nějací bezbranní důchodci. Důchodci snad, s plynoucími roky už do nich prakticky nemají daleko, ale bezbranní? Oba celá desetiletí patřili mezi nejobávanější mutanty světa a v tom věk nehraje roli. A oba je strčí do kapsy tahle zrzavá holka. A kdo je vůbec ta druhá?
Nejspíš už na to začíná být starý. Bolí ho celé tělo a je unavený. Už ho nebaví bojovat. Snad ho ty roky v míru a klidu zhýčkaly. Zlenivěl? Nebo už opravdu stárne? Nutno dodat, že s ním dvacet let nikdo tak nezametl, jako Jean Grayová. Jestli se ta potyčka s Hankem ve fontáně na konci Korejské války dá vůbec počítat, neodnesl si víc, než pouhou jizvu na hlavě. Možná ho podobně zřídil naposledy až Shaw, i když snad ani on ne...

O čem to vůbec přemýšlí? Měl by myslet na Raven, ale to bolí. Navíc se už hodinu, co je při vědomí, nemůže ani hnout a na krku ho trochu škrtí zneschopňovací obojek, regulátor mutace. A aby neměl ani chvíli klidu, Charles ještě nezavřel pusu. Zase mu hustí do hlavy ty svoje moudra o tom, co by Raven chtěla nebo nechtěla. Chtěla by hlavně žít, možná si s Hankem založit rodinu, usadit se... Nemůže chvíli otravovat někoho jiného? Co po něm vlastně chce? Odpouštění není jeho silná stránka. Svého starého přítele už dnes skoro nepoznával. Zůstal z něj jen stín toho, kým býval. Jen ubohá karikatura pokřivených ideálů a pýchy. To ostatně do jisté míry sám přiznal a omluvil se za to, ale k čemu to, když je Raven už mrtvá?
Nesnáší, že má Charles zase pravdu. Jean byla pro Raven jako mladší sestra, to i Erik věděl, a nechtěla by taková jatka, ke kterým se schyluje, i to věděl.

Nakonec rezignoval na pomstu. Částečně i proto, že se v tuto chvíli museli lidé i mutanti spojit proti novému nepříteli z jiného světa. Nemyslel si, že někdy bude bojovat s mimozemšťany - zní to jako špatný vtip. Ale i ta druhá ženská s ním pěkně zatočila a to měla podle všeho jen zlomek té moci, co Jean ovládla. Ostatně právě Jean jim všem zachránila zadky. Už jen za to, by si možná zasloužila odpuštění, ale ona se nakonec obětovala, aby své přátele i zbytek světa uchránila před zkázou, kterou by ta moc jistojistě způsobila.
Všichni tam zůstali stát, kdesi v hořící pustině mezi troskami a sledovali ohnivého fénixe, který vzplál na noční obloze. Někteří plakali, jiní byli v šoku, ale Erik se prostě otočil a šel. Toužil být doma po boku svých bratrů a sester, ale tušil, že potom, co uprostřed města vyrval vlak metra přímo z dráhy, mu ani tento domov dlouho nezůstane. Byl už znechucený ze všech těch překážek, co mu život neustále hází pod nohy. Už ho unavovalo jim neustále uhýbat a bránit sebe, svou svobodu a své přátele, když pořád dokola prohrává.

,,Ty neprohráváš, přáteli." Charlesův hlas k němu promluvil do náhle naprostého ticha. Erik se zastavil. Byl už docela daleko, ale přesto se otočil a vyhledal ho očima. Všechny ostatní Charles zmrazil. Seděl na zemi a Hank se k němu skláněl se zjevným úmyslem vzít ho do náručí. Storm objímala plačícího Scotta a Kurt jim seděl u nohou.
,,Ne? Pouč mě, jak bys to teda nazval?" Erik frustrovaně rozmáchl rukama.
,,To je život." Charles shovívavě nadzdvihl obočí.
,,Nemůžeš ovlivnit náhody a nehody, co se denně dějí, i tvým přátelům."
,,Víš, co, Charlesi? Nech si ty kecy na koledu a vlez mi na záda, ano? Proč mě jednou nemůžeš nechat v klidu odejít?" mračil se jako ukřivděné dítě, i když blíže měl spíš k zatrpklému starci.
,,Eriku, já ti ale přece nebráním v odchodu. A pokud si vzpomeneš, nikdy jsem to nedělal, i když bych mohl." připomněl mu Charles.
,,Tak co po mně chceš?" povzdechl si Erik a rezignovaně vzhlédl k nebi, protože Charles měl zase pravdu. Mělo vůbec cenu něco říkat a rozčilovat se? Charles si dal na čas s odpovědí.