Odpusť, příteli... (X-men ff)

1983

Nic nenasvědčovalo tomu, že by to měl být tolik mimořádný den. Krásné ráno, slunečno, všichni šťastní a spokojení. Vyučování bylo krátké, aby studenti mohli strávit odpoledne venku. Nováček Scott zdá se zapadl do kolektivu a jeho bratr Alex se také zdržel, aby zavzpomínal na staré časy. Když se objevila Raven s dalším mladým mutantem, jak to ostatně dělávala čas od času posledních několik let, Charles doufal, že i jí konečně přesvědčí, aby na čas zůstala. Jen z jejího rozpoložení mu však mohlo být jasné, že ani dnes se mu to nepodaří. To, co mu ale sdělila, to jím otřáslo.

Hned musel udělat vše, co je v jeho silách, aby starému příteli pomohl, i když pro něj v dané situaci nemohl udělat nejspíš vůbec nic. Tušil ale, že jakkoliv mírumilovný Erik posledních deset let byl, nyní se bude poháněný bolestí hnát za pomstou a to možná celému světu. Věřil, že ho dokáže umoudřit a nasměrovat správně.
Tolik bolesti by jednoho zlomilo, když jí skrz Cerebro pocítil, šel by do kolen, kdyby mohl. Ale Erik stál rovně, nedovolil nikomu a ničemu, srazit ho na kolena. Charles to viděl, co se stalo. Byla to hrůza. Cítil Erikův strach, když byla jeho rodina v ohrožení. Tu vlnu beznaděje, muka, která vám rozervou duši, neúnosná ztráta, kterou ani slzy neuhasí, i Charlesovi už tekly po tvářích. Sám to nevydržel, udržel kontakt, ale nechtěl cítit to, co Erik, i když bolest a žal byly nyní téměř zastíněny bezbřehým hněvem a nenávistí. Snažil se mu to rozmluvit, opravdu se snažil, když... zjistil, že Erik není sám.

Najednou bylo pozdě udělat cokoliv. Jakkoliv se bránit, nebylo jak. Ta cizí mocná entita se zmocnila jeho mysli, ovládla ho. Když se Charles pokusil vzepřít, hlavou mu projela mučivá bolest, desetkrát horší, než ta nejhorší migréna, jakou v životě zažil. Byl jí paralyzovaný a mohl jen křičet. Sotva vnímal, že se kolem něj všichni snaží něco udělat - Hank, Raven... a pak Alex zničil Cerebro. Jakmile bylo spojení přerušeno, Charles ztratil vědomí. A oni se objevili. Raven nemohla uvěřit svým očím, když spatřila Erika v jejich řadách a to on unesl Charlese. Byli pryč dřív, než Alex stihl zaútočit. Bylo pozdě ho zastavit, zastavit cokoliv, co se právě dělo... A najednou byli všichni venku a Charlesův dům zničil výbuch reaktoru X-Jetu, který Alex zasáhl a zemřel přitom.

Když se Charles probral, jako první uviděl Erika, jak nad ním stojí. Chtěl něco říct, otevřel pusu, ale pak spatřil toho prastarého mutanta, o kterém mluvila Moira. Diplomacie letěla ven z okna, věděl, že na tohohle "boha" jsou slova krátká, ale nevzdával se naděje. Byl tu s ním Erik a ten by přeci nedopustil, aby mu ten mutant ublížil, nebo snad ano? Erik nebyl zrůda. Mohl to zastavit, teď hned, proč nic neudělá? Charles se cítil bezmocný, ta věc ho využila a on nemohl dělat vůbec nic. Bylo to však ještě mnohem horší, hodlal přenést své vědomí do Charlesova těla a získat tak jeho schopnosti, které navíc mnohonásobně zvýší. Zabije ho tím.
,,Eriku, proč to děláš?" se slzami v očích k němu vzhlédl. Snažil se to pochopit.
,,Obětuješ mě, aby ses pomstil lidstvu? Jsme přeci přátelé. Prosím, Eriku..." slova zněla v Erikově hlavě, zatímco Charlesovi tekly slzy po tvářích. Díval se mu do očí, ale v tuhle chvíli už necítil téměř nic, bolest, jakoby ho připravila o všechny ostatní emoce. Jakoby Erik už nebyl, jeho pohled byl prázdný. Neodpověděl Charlesovi. Jeho duše skomírala, stával se synonymem lhostejnosti.

Káhira se z větší části ztratila z mapy, v jejím srdci se nyní tyčila obrovská pyramida stvořena z ničení.
,,Vezmi svého přítele." nakázal mutant Erikovi a ten jako robot plnil jeho vůli. Vzal Charlese do náručí a snesl se dolů k ruinám města. Charlesovy rudé oči k němu vzhlížely, Erik se na něj ale nepodíval.
,,Mrzí mě to, Eriku. Nikdy jsem si pro nikoho nepřál štěstí víc než pro tebe." zašeptal, přidušený vzlykem. Zavřel oči a dostal si do plic přerývavý nádech. Musí Erika zachránit, i kdyby ne sebe, Erik není ničí otrok.
,,Před deseti lety ses mě na něco ptal, vzpomínáš? Já ti neuměl odpovědět.
Beethovenovu sedmou jsem tehdy neslyšel od toho večera, protože ano, připomínala mi tě a to mě ničilo. Myslel jsem si, že je to proto, že toho lituju, ale tak to nebylo. Chyběl jsi mi, Eriku. Vždycky jsi mi strašně chyběl. Odpusť, že jsem ti to neřekl, když jsi to potřeboval slyšet, ale říkám ti to teď." Cítil, jak se s těmi slovy Erikovi rozechvěla hruď. Ještě nebyl ztracený, ještě nebylo pozdě... Nečekal, že ho tím zastaví, na to ho znal až moc dobře, ale zasel do jeho srdce zrnko pochybností a to stačilo.