Znovu?

Jeden krůček

Konečně vzduch. Lehký vánek mi cuchá vlasy a hladí mi tvář. Dívám se  do dálky, na překrásnou zeleň jarních luk a na vysoké hory, které svou výškou budí respekt. Dýchám zhluboka. Nejprve pro uklidnění, ale teď proto, že chci. Po dlouhé době se mohu opět svobodně nadechnout. Ukládám si do paměti vše, co vidím, slyším i cítím. Nechci na to zapomenout. Tady je mé nejoblíbenější místo. Přímo tady na útesu.

Za mnou je temný les, který mě chrání a pode mnou otevřená krajina plná volnosti. Čím to, že bezpečí jde ruku v ruce s vězením a volnost s nebezpečím? Čím to, že chci vše opustit pro změnu jejíž následky dosud neznám? Chci se vrhnout do neznáma, ale bojím se.

Chci se přestat bát! Chci létat! Já chci vše vidět tak jak je, ne jak si myslím, že to je. Z výšky. S odstupem. Chci vidět vše, co vidět jde a vědět o existenci toho, co vidět nelze. Chci vědět. Znát odpovědi na všechny mé otázky.

Proč se cítím sama v místnosti plné lidí? Proč se nerada vracím domů? Proč jsem se dlouho neusmála? Proč tu jsem? Kdo jsem a k čemu jsem? Proč se bojím udělat něco nového? Proč se bojím odmítnutí a posměchu?

Otázek mě napadá ještě mnoho ale k čemu to? Je ticho. Žádná odpověď. Ale na druhou stranu jsem za ten klid ráda. Aspoň můžu přemýšlet.

Dívám se dolů na údolí a hlavou se mi honí myšlenka, co by se stalo, kdybych překonala těch pár krůčků blíž k okraji? Vzlétla bych, nebo bych spadla  a potřísnila krví tu nádhernou zeleň nově narostlé trávy? Komu z lidí, které znám by to bylo fuk? A kdo by žalem zemřel? Je vůbec někdo takový? Jen pro zodpovězení těchto otázek mě to láká ještě víc. Alespoň nějaké odpovědi...

Jeden krok. Druhý. Ještě jeden krůček a pak zjistím, co jsem nevěděla. Hádám se sama se sebou. Mám, nemám?

Jsem úplně na kraji. Dívám se dolů. Do té hloubky. Na místo, kde bude možná za chvíli ležet mé bezvládné tělo. Začínám cítit, že ztrácím rovnováhu. Mám závrať.

Lidé o mě říkávají, že mám hlavu v oblacích. Teď se ukáže, jestli měli pravdu, jestli nakonec vzlétnu. A když náhodou ne, mě už to trápit nebude. Chci jen odpovědi. Co vše dokážu? Čeho všeho jsem schopná? A co pro to chci udělat? Přinejmenším skočit. Konečně se odhodlám něco uskutečnit. Kde jsou mé hranice? V jednom krůčku.

I když jsem věděla, že má noha na zem už nedopadne, trošku mě polekala ta prázdnota. Podobná, jakou cítím v sobě. Ha. Padám. Mýlili se. Zavírám oči a užívám si let. Aspoň chvíli přece jen letím...