Znovu?

Železné cosi

"Počkej!" Lekla jsem se a  uskočila jsem do vysoké trávy. 

"Auu!" zakřičela jsem tak, že jsem vyplašila ptáky na stromech. Tak strašlivou bolest jsem snad nezažila! Snad jen, když jsem skočila z útesu. Nohu mi svíralo nějaké kovové cosi, po kterém začala stékat má krev. Bolestí jsem upadla a instinktivně jsem se za tu nohu chtěla chytnout, ale bolel mě každý sebemenší pohyb. V bolestech jsem se kroutila na zemi.

"Sakra! Holka pitomá!" přiběhl ke mě Nick. Křičela jsem a brečela. Kov mi drtil nohu. Byl jak skřipec, který nejde povolit. Uchopil ho a já jsem zařvala bolestí. Snažil se ho roztáhnout. Ostré hrany se mu zařezali do prstů, ale nakonec se bolestivým zařváním a s funěním se mu to podařilo. Rychle jsem se odplazila od té hrůzné věci, ale opět mi nešel zadržet bolestný výkřik. On past odjistil a přiskočil ke mě.

"Musím ti to zavázat." Vyděšeně jsem po něm střelila pohledem a pak jsem se podívala na svou nohu. Z místa, kousek pod kolenem, se mi řinula krev. Hodně krve. Slyšela jsem, jak si Nick sundavá košili a začal mi jí obvazovat nohu. Řvala jsem bolestí tak, že mi téměř nestačily hlasivky. Nic než bolest jsem vnímat nedokázala. Ze zavřených očí se mi valily proudy slz a já si instinktivně hryzla do ruky, abych tu bolest nějak přežila.

"Máš to zaškrcené. Teď tě musím nějak dostat k Mudrcovi. Vstávej. Pojď, pomůžu ti." Musela jsem párkrát zamrkat, abych se zbavila slz, přes které jsem neviděla a snažila jsem se postavit. Moc mi to nešlo, ale Nick mě chytil a podepřel mi rameno. Nemohla jsem zastavit pláč. Bolel mě každý krok, přestože jsem měla zraněnou nohu ve vzduchu. Jen těch pár metrů mi dělalo potíže.

"Počkej." žadonila jsem celá zadýchaná. "Už nemůžu."

"Ale musíme dál! Mudrc tě musí ošetřit, než..." 

"Než vykrvácím." dopověděla jsem za něj. Ten nový začátek mi nějak nevyšel. Vypadá to, že za chvíli zase budu mluvit s bohyní.

"Jo." přiznal provinile. Pak jakoby dostal nápad. "Ale mohl bych tě tu nechat a zajít pro něj. Bydlí kousek odtud. Za chvilku bychom byli zpátky." ujistil mě a opatrně mě usadil na pařez. Já jsem si z toho vzala jen, že má vytoužená přestávka se uskuteční. Posazení s sebou neslo další salvu nářků, ale když už jsem seděla a vůbec se nehýbala, nebylo to tak strašné.

Nick se za mnou po pár krocích naposledy otočil a pak už jen utíkal lesem. Byla jsem tu sama s palčivou bolestí v noze. Bolest v ní doslova pulzovala. Díky zaškrcení Nickovou košilí z rány už netekla krev, ale zatraceně mě to bolelo. Nevím, co ta věc byla, ale zanechala mi na noze něco, podobné obřímu kousanci. 

Najednou se ve křoví něco hnulo. Ztuhla jsem. 

"Už zas? Tohle už tady bylo! Sakra Siv! Nemáš tu pro mě něco lepšího, než jen samou bolest?! Proč jsi mi dávala druhou šanci? Netrpěla jsem už dost?!" řvala jsem na dceru Přírody. To jejím zrcadlem jsem prošla. To ona mi 'darovala' tuhle bolest!

Z křoví vylezl zajíc, postavil se na zadní, zavětřil a zase se rozběhl pryč. Rozesmála jsem se. Ale dlouho jsem se nesmála, protože se opět ozvala má noha. Zakňučela jsem bolestí.

"Tamhle je." křikl. Nick popoháněl starce a měl na sobě pověšený nějaký vak. "Pospěšte!"

"Jo, jo, vždyť už jdu." odbyl ho stařec, ale nijak nezrychloval. Měl na sobě dlouhý kabát a opíral se o hůl. To je ten Mudrc?