Znovu?

Mé nové já

"Proč tu jsem?"

"Výborně!" radostně zatleskala. "Konečně nějaká praktická otázka. Proč tu jsi?" Smála se a začal tančit. Nechala se vést andělským zpěvem.

Přitančila ke mě a vzala mě za ruku. Tančila okolo mě jako víla z pověstí, která chtěla zahubit ztraceného mládence v lese. Nenechala jsem se rozhodit a trpělivě čekala na odpověď.

"Vzpomeň si přece. Co sis celý svůj poslední život přála?" Napověděla mi.

"Ehm, nevím." přiznala jsem.

"Ale no tak, víš to." Povzbuzovala mě. Sálalo z ní nějaké kouzlo. Měla tak zářivý úsměv a hřejivý vlídný pohled. Zamyslela jsem se. Co jsem celý život chtěla? Za co jsem se modlila? Co byla má poslední myšlenka před usnutím? Aha. Mám to!

"Odpovědi!" zaradovala jsem se. Přišla jsem na to! "Chtěla jsem znát odpovědi." Upřesnila jsem.

"Výborně, skvěle!" Zatleskala znovu. Byla plná radosti. Přímo z ní sálala. V životě jsem neviděla šťastnějšího člověka.

"Tvým úkolem je splnit si sen. To je úkol každého člověka na Zemi. Objevit svůj sen a dosáhnout jej."

"Jak ale mohu dosáhnout toho, abych znala něco, co nevím?" Bylo to absurdní. Nemožné!

"Je to více než možné." Opět se usmála a vysvětlila mi: "Tím, že nevěříš, tím zabíjíš vše. Přemýšlej. Co by byly čarodějnice, kdyby v ně nikdo nevěřil? Existovaly by? Co by byl král bez následovníků? Obyčejný žebrák? Myslíš, že by se vůbec někdy stal nějaký zázrak aniž by v něj nevěřila alespoň jedna duše? Vše se rodí myšlenkou.

Tento svět, ve kterém žijeme, funguje na myšlenkový pohon. Svět naslouchá tomu, co si myslíš, a protože  tě má rád a nechce, aby sis myslela, že jsi blázen, tak se on sám změní, aby tvé myšlenky měly pravdu. Vše existuje dvakrát. Nejdřív v tvé hlavě, pak v tom, co nazýváme realita. Víra je to, co ti přinese štěstí." Zasmála se. Asi zaslechla mé kritické myšlenky. "Teď nemluvím o náboženství. Náboženství a víra, to se člověku snadno plete, ale jsou to dvě odlišné skutečnosti.

Věř. V cokoli. Věř v přírodu. Věř v sebe. Ve své schopnosti. Věř si čemu chceš. Ale uvědom si, že to, čemu věříš se pak stane součástí tvého života. Jak mi vysvětlíš, že se mnou mluvíš mou řečí? Učila ses ji někdy?"

"Ehm, ne..." Byla jsem zmatená. Věřit? Čemu já věřím?

Andělé utichly. Všichni odcházely z altánu. Až teď jsem si mohla všimnout starého zrcadla opřeného na druhém konci altánu. Bez okolků jsem k němu šla. Přišlo mi to přirozené a zcela jasné. Musela jsem ho vidět zblízka.

Rám zdobily růžové růže a zelené listy. V horní části rámu mě pozorovala hlava nějaké ženy. Vypadala přísně a vážně, ale přesto jsem v jejím pohledu cítila vlídnost. Měla jsem pocit, že mi vidí až na dno duše. Nemohla jsem od ní odtrhnout oči.

"To je Siv. Je to dcera naší Matky." vysvětlila mi.

"Když je to dcera vaší matky, je to tedy tvá sestra?" nechápala jsem, proč ji rovnou nepředstavila jako svou sestru.

"Ne." rozesmála se. "Myslím Matku přírodu. Ona je její jediná dcera." vysvětlila mi.

Odtrhla jsem oči od Siv a podívala jsem se do zrcadla. Viděla jsem tam bohyni a nějakou dívku, ale ne sebe.

"Kdo to je?" zeptala jsem se. Ta dívka též. Pozorovala mě zkoumavým pohledem. Stejně jako já ji.

Bohyně se jen smála. "Ty." Co? Já? Ne! To nejsem já! Přece vím, jak vypadám. Nemám tak hladkou pleť. Mám světlé vlasy. Mám modré oči, ne hnědé. A navíc, té dívce nemohlo být víc jak dvacet, ale mě je 34. Ne! To nejsem já.

"Pochybuješ? Tak proč dělá stejné pohyby?" měla pravdu. Sáhla jsem si na tvář. Dívka v zrcadle udělala to samé. Jsem to já. Ale...jak je to možné?

"Zemřela jsi. To, co vidíš, je tvá podoba v dalším životě. Máš úkol Eliso. Je ti darován nový život, abys splnila svůj sen."

Obrázek znázorňuje Elisininu novou podobu.