Znovu?

Proč tu jsem?

Ach to světlo. Všude je najednou světlo. Nemůžu se nikam ani pořádně podívat, jaká je to oslňující záře. Připomíná mi to dobu, kdy jsem jako malá koukala na sluníčko tak dlouho, až se mi z toho zavírali oči, i když jsem nechtěla. Tohle je ale mnohem zářivější a bělejší záře. Nic nejde vidět.

"Takhle brzy jsem tě nečekala." Ozval se ženský hlas. Nemluvila však žádnou řečí, kterou znám, ale přesto jsem jí rozuměla.

"A kdys mě čekala?" Zeptala jsem se tou samou řečí. Nevím odkaď ji znám.

Zasmála se. "Jsi pořád stejná. Jen samé otázky. Ale jsem ráda, že ses nezměnila. Jak bys také mohla."

"Jak bych se mohla změnit? I když bych měla jiné názory, než dřív, stále bych to byla přece já. Tohle místo je divné." uklouzlo mi. Kam se ztratila moje taktnost?

"Kvůli mě ji hledat nemusíš." zasmála se.

"Co nemusím hledat?" Ta žena mluví z cesty. Je tohle blázinec? Myslím, že tam mají také bílé stěny. Ale tady je úplně vše bílé a oslňující. Rozhlížím se a ať sebevíc namáhám svůj zrak a zakazuji víčkám se zavírat, ženu nevidím.

"Tu taktnost přeci. Ale už mlč, ani na nic nemysli a už nebojuj a ty oči zavři."

Zmlkla jsem. Zavřela jsem oči. Uklidnila jsem se. Zastavila veškeré své myšlenky. A zhluboka dýchala. Něco tu krásně vonělo. Vanilka? Banány? A růže. Červené. Takhle voní jen červené růže! Otevřela jsem oči abych se ujistila. Ano! Samozřejmě. Byly tu. Celý keř růží. Zvláštní, jak mi to přijde přirozené, že jsem cítila i barvu květů. Konečně jsem viděla. Světlo už mě neoslepovalo.

"Poslouchej." přikázala mi. I ji jsem teď viděla. Seděla na bílém huňatém koberci, který už jen od pohledu vábil k pohlazení. Jak jemný jen může být?

Ona byla nahá. Nestydatě ukazovala své dokonalé tělo. Jen na hlavě měla korunu z čerstvých zelených listů a bílých květů. Mezi očima pak jen modrý přívěšek na řetízku. Byla to bohyně.

Zavřela jsem oči pro lepší koncentraci a zaposlouchala se. To, co jsem slyšela bylo to nejkrásnější na celém světě. Zpěv. Božský zpěv. Otevřela jsem oči. Přede mnou byl velký skleněný altán s kopulí na střeše a v něm andělé. Ta akustika! Ty dokonalé hlasy! Ta dokonalá sladěnost! V životě jsem nic podobného neslyšela.

Andělé, ač každý měl jiný tón a zabarvení hlasu spolu vytvořili tu nejkrásnější symfonii, kterou by nestvořili ani všichni páni skladatelé ze všech dob dohromady. Vyrazilo mi to dech.

"Tak co? Jaké máš teď otázky?"

"Proč tu jsem?"