Znovu?

Dopad

Ostrá bolest. Všude. Každičký kousek mého těla mě bolí. Kde jsem? Co tu dělám? Snažila jsem se porozhlédnout, ale bolest mi to nedovolovala. Ležela jsem v trávě. V ranní rose. Nade mnou se tyčil ohromně vysoký útes. Ah. Já...já to vážně udělala. Skočila jsem!

Nemůžu tomu uvěřit! Taková výška! Najednou jsem se rozesmála. Au. Letěla jsem. Opravdu jsem na chvíli letěla. Vše mě bolí. Nemůžu se hnout, ale jsem šťastná a cítím úlevu. Letěla jsem! Dokázala jsem to! Konečně jsem udělala něco, co jsem chtěla. Chce se mi smát ale nemůžu.

Fajn. Počkat! Ale co teď? Jak dlouho tady budu ležet? Úlevu nahradila panika. Bez jídla nějakou chvilku vydržím, ale co až se setmí. V noci chodí vlci lovit. Opět jsem se rozesmála. Au. Nemůžu se smát ačkoli je to velmi komické. Skočím z takové výšky a přežiji jen aby mě snědli vlci. Jak jinak. Elisa nic nemůže udělat pořádně. Vždy je něco extra. Vždy každému na obtíž.

Něco zašustilo. Ale kde? Au. Sakra! Nemůžu se rozhlédnout.

"Ha...halo? Je...je tam někdo?" To zachroptění mi vzalo poslední kousky energie. Ano, přiznávám. Bála jsem se. Hrozně. Nevěděla jsem, co to bylo. Nevěděla jsem, kde to bylo. A nevěděla jsem kolik toho bylo. Zas ta ironie. Skočila jsem, abych našla odpovědi a přitom mám teď víc otázek než kdy dřív. Eliso, ty náno pitomá!

Začíná se mi motat hlava. Oči se mi zavírají. Jsem unavená. I přemýšlení mi dělá námahu.  Ale teď nesmím usnout! Bojuji se svými očními víčky. Snažím se je nechat otevřené, ale jsou strašně těžké. Chvíle nepozornosti a spím...

Dívala jsem se na sebe. Dívala jsem se, jak se stmívá. Jak se ke mě pomalu plíží ti nenasytní vlčí stvůry. Jak ke mě čichají. Jak mě hryžou a trhají mé bezvládné tělo na kusy. Ale nebolelo to. Už jsem nebyla ve svém těle.

Dívala jsem na sebe a přitom už se nepoznávala. Té ležící mrtvoly mě nebylo nijak líto, protože já jsem naživu. Já jsem tady. Tam dole je jen tělo. Jen pouhý důkaz, že jsem kdy existovala. Ale k čemu ho člověk potřebuje, když ví, že je, že žije. A když ví, na co potřebuje důkaz k ujištění?

Ne. Opravdu nemám pocit, že jsem něco ztratila. Naopak. Mám takové tušení, že teprve můj pravý život začíná!