Spalující posedlost

6. Basketbalový zápas

Seděla jsem na své posteli a čekala na Olivera. Nemusím ani říkat, jak nervózní jsem byla. Emma se mě snažila celou dobu uklidňovat, ale vůbec to nepomáhalo. 
V mobilu mi zavibrovala zpráva od mámy. Ptala se mě na klasické věci, jako jak se mám, co přednášky, nebo jestli jsem nedělala něco zajímavého. 
Ve zkratce jsem ji odepsala, že přednášky jsou čím dál víc náročné, a že se zrovna chystám s Oliverem na sportovní zápas, a že až budu mít trochu více času, tak ji zavolám. S mámou jsem měla opravdu blízky vztah, byla pro mě opravdu důležitá, ale s otcem jsem si celý život moc nerozuměla. Náš vztah byl o dost chladnější. Nepamatuji si, kdy mi naposledy zavolal, nebo jsme si navzájem řekli, že se máme rádi. Jako malou mě to dost trápilo, ale teď už vím, že někteří lidé si prostě nikdy nebudou příliš blízcí, i když se jedná o členy jedné rodiny. 

,,To je Oliver?" zeptala se mě Emma.

,,Ne, to byla máma."

,,Závidím ti tvůj vztah s mámou," zakňourala, ,,Ta má mě nikdy nezačne chápat."
V další chvíli se ozvalo zaklepání na dveře, a mě okamžitě stoupl tlak. Věděla jsem, že je to Oliver, znala jsem jeho styl klepání. Vždy klepal tak klidně a opatrně, jako by se bál, aby toho člověka na druhé straně nerušil. Vím, že Eric byl naopak ten typ, který neklepal, ale rovnou dveře vyrazil. Ale proč teď přemýšlím o Ericovi?

,,Ahoj holky," pozdravil Oliver, když nakoukl dovnitř. 

,,Ahoj," pozdravili jsme ho s Emmou prakticky zároveň, jen můj pozdrav byl o dost tišší a nejistější. Vím, že jsme se podle Olivera nikdy nerozešli, přesto to ve mně nechalo určitý šrám, a tak jsem si nebyla jistá, jak se k němu chovat. 

,,Tak, můžeme vyrazit?" zeptal se. 

,,Pokud sis to nerozmyslel...," nadhodila jsem v tichém zoufalství, ale Oliver zavrtěl hlavou, a dodal ,,Vůbec ne, vlastně se nemůžu dočkat. Podle kámošů mají King Kongové úžasnou sezónu, takže vlastně přemýšlím, že na jejich zápasy začnu chodit častěji."

Skvělí! To mi ještě scházelo. 

,,Fajn," řekla jsem a zvedla se z postele. Naposledy jsem se podívala na Emmu, která mi pohledem naznačila, že to bude v pořádku. Pak už jsem došla k Oliverovy, rozloučili jsme se s Emmou, a vydali se na zápas. 

Cestou se snažil Oliver stále udržet konverzaci. Vyprávěl mi, co dnes dělal, ptal se mě, co jsem vlastně dělala já, a podobně. Přesto jsem se nemohla zbavit pocitu, že by se nejraději zeptal, co se vlastně včera večer stalo na tom večírku, ale neudělal to. 
Čím blíže jsme byly sportovní hale, kde se měl zápas odehrát, tím více lidí se připojovalo stejným směrem. Na sobě měli barvy basketbalového týmu, což byly černá a zlatá, a viditelně z nich čišela dobrá nálada, což se nedalo říct o mně. Cítila jsem se, jako bych šla na svůj pohřeb. Ale proč z toho mám takový strach, vždyť o nic nejde. Sednu si s Olivere úplně dozadu, zkoukneme zápas, a jako první se vypaříme ven. Pochybuju, že by si nás Eric mohl všimnout, a i kdyby, jak vím, že se o to bude starat, nejspíše mu to bude úplně fuk. Pevně v to alespoň doufám. 

Když jsem vešli do haly, a rozhlédli se, zjistili jsme, že přední lavičky už byly obsazené. Vlastně většina míst už byla plně obsazená, a zbývalo několik posledních míst úplně vzadu, za což jsem byla opravdu vděčná. 

,,Z těchto míst skoro nic neuvidíme," postěžoval si Oliver, a ještě jednou se rozhlédl, ve snaze najít nějaké volné místo blíž ke hřišti. Já se ale s vítězným pocitem posadila a rozhlédla se po davu lidí. Byla jsem si naprosto jistá, že tahle místa pro mě byla dostatečně bezpečná.