Twinkle

1.

          Opřela jsem si hlavu o chladné okénko našeho Audi a dívala se na noční krajinu kolem nás. Silniční pruhy se vesele honily a splývaly v jednu dlouhou bílou čáru. Už jsem přivírala oči, když v tom se za námi ozval klakson jiného auta. „Co se, proboha, děje?" zaláteřil táta a zadíval se do zpětného zrcátka. Otočila jsem se, abych se taky podívala. Za námi jelo auto, které táhlo koňský přívěs. Neustále troubilo. „Nejedeme moc rychle, že ne?" obávala se máma, která seděla přede mnou. Taťka se podíval na tachometr a ujistil mámu, že jedeme průměrnou rychlostí, jakou se má na dálnici jet. „Tak proč troubí?" nedala se odbýt máma a vystrčila hlavu z okna. Řidič automobilu na ní zamával a ukázal, ať zastavíme. Zastavili jsme tedy, co nejdříve to šlo, a vystoupili z auta. Táta a máma kvůli řidiči, já kvůli koním. Přece se nebudu dívat na nějakého chlápka, když mám možnost na takovou podívanou, jakou mi poskytli obyvatelé přívěsu. Jeden kůň měl srst v barvě mědi a letargicky chroupal seno. Jeho soused však ne. Řehtal a neustále kopal zadními kopyty do dveří. Hnědé oči mu zářily a kontrastovaly s jeho sněhobílou srstí. „Tiše, hochu," promlouvala jsem k němu, avšak nezdálo se, že by mě vnímal. Šla jsem tedy za rodiči, kteří na mě mávali. „Co se děje?" otázala jsem se jich. „Tady řidič," ukázal na muže táta, „má problém s autem. Došel mu brzy benzin a čeká ho ještě dlouhá cesta. Poprosil nás, zda může připojit přívěs k našemu autu a že bychom ho odvezli." Pán s prošedivělými vlasy přikývl a dodal: „Vezu je na parkurové závody a do rána tam musím být, jinak mě majitelé přerazí." Bez sebemenších otázek jsem souhlasila a za čtvrt hodinky jsme vesele jeli dál. Přívěs jsme měli vyložit u Birminghamu, zatímco my jeli až k Liverpoolu.

Před pár měsíci se rodiče rozhodli, že se přestěhujeme. Splnila jsem devítiletou školní docházku a v záři jsem měla přestoupit na střední školu. Vybrala jsem si gymnázium. S novou školou tedy nebyl problém. Společně jsme vybrali krásný velký dům na okraji Liverpoolu. Okolo domu byla obrovská, asi 3 ary rozlehlá, zahrada. Když jsem se zeptala, co s takovým množstvím budeme dělat, řekli, že něco už vymysleli. Jako vždy, mě to neřekli. „Ale co vaše práce?" zeptala jsem se jich. Táta řekl, že ho povýšili, takže bude moct pracovat doma na počítači a své návrhy budov, je totiž architekt, bude moct zasílat přes e-mail. Máma tiše prohodila, že ji místo sestřičky u dětské lékařky už omrzelo a chce vyzkoušet něco nového. V Liverpoolu se uvolnilo místo chirurga a jelikož máma má na tuto oblast aprobacii, neváhala a přijala ji. Zdravotní sestru dělala jen proto, že v Londýně bylo mnoho chirurgů a málo pacientů. Téměř neustále z nemocnice, která byla poblíž našeho bývalého bytu, vyhazovali doktory s tím, že práci najdou jinde. Mnoho jich už práci ve svém oboru nenašlo a muselo si hledat zaměstnání v jiném velkém městě.

Byla jsem ráda, že se stěhujeme. Miluji cestování a chtěla jsem poznat nové místo. Je mi sice líto, že se pravděpodobně již neuvidím s mými kamarádkami a spolužáky, ale což, přece si najdu nové. Stěhovala jsem se ráda taky proto, že jsem v koutku duše doufala, že mi rodiče konečně koupí koně. Jsem posedlá koňmi již od svých 5. narozenin, kdy jsem dostala poukázku na 2 jízdy na koni. V té době to byl spíš malý Shetlandský poník, ale i tak jsem si je hned zamilovala. Od té doby jsem si kreslila obrázky malých i velkých koníků, sbírala jejich plakáty, a když jsem se naučila číst, kupovala jsem si časopisy o koních. Mezitím jsem rodiče párkrát přemluvila k tomu, abych mohla jet do nedaleké stáje a podívat se na koně. Toto však byli závodní koně, kteří skákali přes překážky, ne malí poníci, kteří pouze obcházeli kolečko. Když mě majitelka stáje skoro každý týden viděla u boxů velkých teplokrevníků, nedočkavě mě jednou chytila do náruče a vysadila mě na jednoho z nich. Ze začátku jsem se pevně držela žíní, ale čím déle jsem na koni seděla, tím ze mě strach opadával a po pár hodinách takového ježdění v průběhu půl roku jsem sama zvládla základní chody a dovedla jsem se o koně postarat. Po pár měsících se rodiče dozvěděli, že mám lekce jízdy, koupily mi je. V průběhu několika let jsem jezdila skvěle a majitelka mě dokonce vyslala na několik menších soutěží. Tím se má láska ke koním ještě prohloubila. Když jsem vyčerpala všechny lekce, rodiče řekli, že to by stačilo. Přicházely návaly vzteku a breku, ale rodiče se nenechali přesvědčit. S koňmi jsem tedy skončila, ale v mé duši jsem s nimi byla pořád.

„Sam, vzbuď se!" šťouchla do mě mamka a odepnula mi pás. Ani jsem se nenadála a přespala jsem celou cestu z Birminghamu až do Liverpoolu. Protáhla jsem se tedy, vystoupila z auta a prošla s rodiči vysokou bránou vstříc novému domovu.

Doufám, že se Vám začátek líbil a budete pokračovat ve čtení dalších kapitol. Již v další to začne být napínavé! :)