Twinkle

7.

          „No tak, klid, Twinkle, pojď už," přemlouvám ho, nejdříve s mrkví v ruce, teď tahám za provaz. Stojíme tu už aspoň hodinu. Lépe řečeno, já stojím. On se vzpíná a vyhazuje zadními kopyty. Rodiče se obávají, co se může stát, ale i tak se poťouchle usmívají. Stojím a dívám se Twinklemu do očí. On položí všechna kopyta na zem a taky se na mě koukne svým hnědým okem plným elánu. „Pojď!" řeknu rozhodně, ale s hřebcem to ani nehne. Luke se na chvilku ztratil, a když přišel, měl s sebou svého psa. Daisy je Border kolie a je zvyklá pást několikadesítkové stádo ovcí. Ještě aby si neporadila s jedním koněm. Luke řekne, ať pustím provaz. „Ne, vždyť uteče!" volám na něj rozhořčeně. „Neboj, Daisy si ho srovná." Věřím mu tedy a pomalu provaz pouštím. Luke hvízdne a Daisy začne obíhat Twinkleho. Po pár vteřinách stojí hnědák chtě nechtě v přepravníku a já ho rychle zavírám. „Daisy, ty jsi šikovná holka," pochválím ji a podrbu za ušima. Daisy máchne ocasem a zase se ztratí. „No co jsem říkal?" zasmál se Luke, popřál nám šťastnou cestu a vydal se za Daisy.

Kůň je naložený, super, ale kdo mluvil o jeho chování? Mám pocit, že se přepravník každou chvílí rozletí. Twinkle hlasitě řehtá a předními kopyty hrabe do podlahy. „Nechceš si s ním promluvit o jeho chování?" zavtipkuje táta. Udělám na něj protivnou grimasu a otočím se na sedadle. Skrz stěny přepravníku mu vidím do očí. Září mu jako dva malé ohníčky. Otočím se zpět a užívám si toho pocitu, že tento krasavec patří mně.

„Tak kde máme toho psa, aby nám ho i vyložil a zahnal do ohrady?" máma s tátou jsou dnes plni vtipu. „Já se o něj postarám," zvednu palec a otevřu dveře přepravníku. Jaké štěstí, že táta zaparkoval přímo u ohrady. Nevím jak, ale malý hřebeček se bleskurychle otočil v přepravníku a vletěl do ohrady. „No co jsem říkala?" zachichotala jsem se a řádně zavřela ohradu. Postavila jsem se za ni, opřela se rukama o vrchní břevno a pozorovala ho. Je tak nádherný! Ve světle zapadajícího slunce mu hnědá srst jen září. Když jsem se na něj podívala pořádně, zjistila jsem, že pod hustou kšticí má malý bílý flíček. Mohutně pohodil hlavou a zastavil se. Dal do pozoru oči i uši a podíval se na mě. V jeho očích jsem zahlédla veselou jiskru. Jak jen může být takový krásný kůň tak divoký? „Twinkle, budeme se muset hodně snažit, abys mi začal věřit. Máme na to necelé dva měsíce. Prosím, pomoz mi," řekla jsem tiše a Twinkle udělal krok vpřed. Přelezla jsem do ohrady a začala si pobrukovat. To se mu zřejmě líbilo, protože zůstal stát a pečlivě poslouchal. Když jsem u něj byla na vzdálenost dvou nebo tří metrů, dočista se pomátl, vyhodil zadkem a přeběhl na druhý konec velké ohrady. S ním bude ještě hodně práce, řekla jsem si v duchu, přelezla ohradu a vydala se domů.

Příští den pršelo. První, co jsem udělala, bylo, že jsem vyběhla z domu a šla se podívat na Twinkleho. Hlavu měl svěšenou a dokonce i jeho ohon byl dole. Jen se na mě podíval a dál nechal své tělo bičovat kapkami deště. Rychle jsem běžela do stáje, vlezla do boxu a otevřela vrata, kterými si mohl do boxu vlézt. Jakmile zjistil, že se může schovat, neváhal a během chvilky se oklepával v boxu jako pes. Ještě většího překvapení se mu dostalo, když zjistil, že v kbelíku na žrádlo má granule. Ponořil tlamu do krmení a pustil se do jídla. Sedla jsem si na balík seno před boxem a pozorovala ho.

„Samantho, co tu děláš? Co takhle se nasnídat a převléct?" pohlédla máma na mé pyžamo. Uculila jsem se na ni a šla vykonat to, co mi řekla.

Ten den jsem skoro celý proseděla u Twina. Téměř neustále řehtal a vzpínal se. Nechápu, proč tak vyváděl, když jsem jen seděla a nemluvila. Když přestalo pršet, vyběhl ven a začal se pást. V tom momentu byl hodný a vypadal jako beránek. Když přišli rodiče, dočista se změnil. Poskakoval jako kůzle a cenil zuby. „Doufám, že se to zlepší," prohodila máma v tichu, „jinak bude muset jít pryč." „Zlepší se!" namítla jsem a doufala, že se mi to povede.

Během několika dalších dnů a týdnů se Twinovo chování nezlepšovalo. Nedovolil mi, abych mu nasadila ohlávku. Nemohla jsem se ho ani dotknout! Byl to hrozný pocit. Vlastnit koně a nesmět si ho pohladit. Rodiče mě už několikrát upozorňovali, že žádnou změnu nevidí. Po čase jsme se s tátou začali hádat, protože on už nechtěl čekat a chtěl ho prodat. Mamka mu však připomněla termín do konce prázdnin a do těch zbýval ještě měsíc. Snažila jsem se dělat vše proto, abych jeho chování změnila, ale moc mi to nešlo. Popravdě vůbec. Už jsem přestala doufat, že někdy zkrotne, když jedna noc něco zapříčinila.

Ano, říká se, že jedna noc nic nezmění, ale u nás se to opravdu stalo! Den předtím byl Twin divoký jako vždy předtím. Když jsem se ale následující dopoledne za ním šla podívat, něco se změnilo. Každý den jsem za ním přišla, řekla „Ahoj, Twine" a nasypala mu krmení. Co se ale stalo dneska: „Ahoj, Twine," volám na něj opět. Twinkle zvedne hlavu od trávy a radostně zařehtá! Páni! Toto jsem vážně nečekala. Dokonce, když jsem přišla k ohradě, přiklusal ke mně. Sice se nenechal pohladit, ale rozhodně se zlepšil! Slovně jsem ho hodně pochválila a nabídla mu mrkev. Natáhl krk a rychle si ji vzal do zubů. Toto jsme tedy zvládli. „Pojď, dám ti snídani," zavolala jsem si ho a on honem přicválal do boxu. Přes hrazení jsem mu nasypala do kýble dvě odměrky granulí a otrub a sledovala, jak rychle všechno sežral.

Když jsme se opět přemístili ven, rodiče přišli na každodenní prohlídku. „Tak jak se daří našemu divochovi?" zeptala se s velkým úsměvem mamka. Zavolala jsem Twina a ten přiběhl. „Tahle," zasmála jsem se. Rodiče nevěřícně koukali a potom mi zatleskali. To se Twinklemu velmi líbilo a zvonivě zařehtal. „Zřejmě má rád pozornost," řekl táta stojící za mámou. „A není náhodou čas ho trošku vyčistit? Se na něj podívej. Jeho hnědá srst už je skoro černá." Taťka má pravdu, skutečně je špinavý. Jenže jak ho přesvědčit, aby klidně stál? Vzala jsem do ruky ohlávku, která za ty týdny byla zaprášená. Ometl a jsem ji rukou a zářivě modrá barva prokoukla. Vzala jsem ještě z bedýnky jablko a z háčku provaz a vyrazila k výběhu. Twin stál stále tam, kde jsem ho nechala. Rodiče mi otevřeli bránu a pak ji za mnou zavřeli. Ruku s ohlávkou jsem schovala za záda a druhou ruku s jablkem předpažila. „Twine, vezmi si," nabízela jsem mu šťavnaté jablko. Twin ke mně přistoupil o tři kroky a spokojeně chroupal ovoce. Pomaličku jsem mu nasadila ohlávku, ze strachu, že se splaší, jsem ani nedýchala. Řemeny jsem zapla a pevně chytla provaz. Rodiče uznale pokývali hlavou a já se spokojeně usmála. Vztáhla jsem ruku k jeho štíhlému krku, ale to jsem dělat neměla.

Už to vypadalo nadějně, ale stejně se něco pokazilo :D V příští kapitole bude akce!