Twinkle

2.

          „Páni, je to tu obrovské!" vykřikla jsem poté, co jsem oběhla většinu pokojů. „Z fotek to tak nevypadalo, že?" zasmála se máma a chytla mě kolem ramen. Táta nás objal obě dvě a pošeptal nám: „A jsme doma".

„Tak si už konečně vyber, Samantho," zabručela mamka a táta se přidal: „Už půl hodiny si vybíráš pokoj. Rychle se rozmysli, nebo ti ho vybereme my!" Lekla jsem se té představy a řekla: „Dobře, už vím, který chci," ukázala jsem na pokoj, který stál v rohu patra. Byl světlý, prostorný a jeho okna směřovala na jižní a západní stranu. Měla jsem výhled na zahradu i les. Když jsem otevřela okno, všimla jsem si menší budovy o velikosti garáže, která stála v koutě zahrady. „Co je to?" ukázala jsem na ni a podívala se na rodiče. „Asi nějaká dílna," hádal táta. Zvedla jsem na něj obočí s tím, že si ze mě dělá srandu. „Opravdu nevím!" rozhodil ruce. Běžela jsem se tedy sama přesvědčit. Bleskurychle jsem přeběhla několik metrů svěží trávy a zastavila se u budovy. Opravdu to vypadalo jako dílna. Alespoň zvenku. Její červené stěny se hodily k černé střeše a černým okenicím. Vší silou jsem zatáhla za vrata, která se s velkým skřípěním otevřela. Budova zatuchle smrděla. Zřejmě v ní dlouho nikdo nebyl, protože skoro všude byly velké pavučiny. V koutě se na mě něco zalesklo. „Asi nějaká železná tyč," řekla jsem polohlasně a natáhla ruku k předmětu. Narazila jsem do něj prsty, a když jsem udělala krok vpřed, bouchla jsem se o něco kolenem. „Co takhle si rozsvítit?" prohodila máma, která mezitím přišla, a sáhla po vypínači. Místnost ozářilo prudké světlo. „Páni!" vydechla jsem jen. Žádná dílna, ale stáj! V zadní straně byl velký box, po stranách bylo pár balíků slámy a velkých plastových sudů, pravděpodobně na krmení. „Co vůbec víme o předchozích majitelích?" otočila jsem se na mamku. Ta chvilku přemýšlela, a pak vítězoslavně zvedla prst: „Bydleli tady starší lidé s jejich synem a vnukem. Potom ale dědeček malého chlapce zemřel a jeho syn si řekl, že se přestěhují do města. Myslím, že tady měli poníka, pro toho malého chlapce. Byl moc smutný, když odjížděli." „A kam dali toho koně?" zeptala jsem se nedočkavě. „To nevím," pokrčila máma rameny. Asi ho prodali, pomyslela jsem si a šla se kouknout do boxu. Když jsem se vytáhla na špičky a mrkla dovnitř, udělalo se mi špatně. Na plesnivé podestýlce ležel mrtvý kůň! Nebo alespoň to, co z něj zbylo. Jeho tvář byla vpadlá dovnitř, krk nemohl být tlustší než moje lýtko a břicho mu vyplňovaly prázdná střeva. Mohla bych mu spočítat každé žebro, každý obratel na jeho páteři. Byl to vskutku hrozný pohled. Když jsem přemohla počáteční odpor, rozbrečela jsem se. „Sam, co se stalo?" přiběhla ke mně mamka, která se mezitím dívala do plastových sudů. Ukázala jsem do boxu a máma vykřikla. Hlasitý zvuk přivolal i tátu a ten hned zavolal policii. „Vždyť toto je zanedbání péče o zvíře z nedbalosti!" tasil hned na nás paragrafy, které později tlumočil i policii. Ta zavolala veterináře, aby si koně odvezl. Veterinář dodal, že kůň zemřel hlady a žízní, protože policie to potřebovala do protokolu. Policie řekla, že si promluví s majiteli mrtvého poníka a tím to skončilo. Tu noc jsem nemohla spát.

Další den jsme měli plné ruce práce, takže jsme skoro zapomněli na včerejší událost, ale opravdu jen málem. Včera nám stěhováci uložili všechny krabice a nábytek do přízemí, konkrétně do velké haly. Táta ráno dojel do města, které bylo nejblíže, a koupil spoustu plechovek barev a dali jsme se do malování. Máma si vzala její a tátovu ložnici a pokoj pro hosty, já si vzala svůj pokoj a táta maloval chodbu. Do oběda jsme to stihli, a tak jsme se najedli a dali se do přízemí. Tam jsem ovšem nemalovala, ale utírala prach z kuchyňské linky, kterou nám tu nechali majitelé. Poté, co jsem ji utřela, jsem do ní naskládala nádobí a celkově jsem kuchyni vyzdobila. Mezitím taťka s mamkou upravili obývák a halu, takže přízemí vypadalo jako normální dům. Vrchní pokoje však byly prázdné.

„Sam, přemýšleli jsme s mámou o něčem, co by se ti mohlo hodně líbit," začal táta, když dokousal první sousto sýrové pizzy, kterou jsme si koupili na večeři. Máma pokračovala: „Dospěli jsme k tomu, že už jsi dostatečně samostatná a zvládneš se postarat o svého koně." Rodiče se na mě nedočkavě dívali. Zřejmě nechtěli přehlédnout mou reakci. A jaká byla? Vyskočila jsem do vzduchu a zařvala: „Hurá!" Celý večer jsem byla jako na trní, protože jsem se nemohla dočkat svého koně. Samozřejmě by to nebylo hned, ale já se tak těšila!

Když příští den máma objednala firmu, jež nám měla rekonstruovat koupelnu a WC, přidala k ní i firmu, která upravovala stáje. Já samozřejmě musela přihlížet! Přemalovali červené dřevo opět na červenou, střechu kompletně vyměnili a já je se smíchem přinutila, ať dají zase černou. Uvnitř to již bylo horší. Vnitřní strany stěn byly z betonu, takže ten se nechal namalovat na světle hnědou barvu. Stará dřevěná okna se vyměnila za nová, plastová. Podlaha byla z kamenů, takže ta se upravovat nemusela. Dále se kompletně vyměnil box, přidala se automatická napáječka, na zeď se nechaly připevnit kroužky na uvázání provazu a zavěšení kbelíku na krmivo a síťky na seno. Plastové boxy stačilo vymýt horkou vodou a plesnivé seno jsme rozhodili po lese, ať nechytne. Po osmé hodině byl už v domě klid, všechno upravené, vyklizené a rozmístěné. První den upraveného a čistého domova, toto prohlásil táta, když jsme se dívali na západ slunce. Už zítra se zapojí počítač a já strávím den pročítáním inzerátů, abych našla svého budoucího koně.

Tak co? Jaký to ve Vás budí pocit? Já u psaní "té" pasáže slzela :'(