Twinkle

5.

          „Ne!" opakoval taťka už asi po dvacáté. „Prosím!" vykřikla jsem zoufale, ale táta byl neoblomný. „Samantho, ještě jednou řekneš „prosím" a nekoupím ti žádného koně!" rozkřikl se už táta a zrudl. Zamračila jsem se na něj, rychle se rozloučila s Lukem Perchem a Ruby a uraženě odkráčela pryč. „No tak, pane Morrisi, přece ji nechcete trápit. Je to šikovné děvče a vypadá odhodlaně. Jen ona se pro něj hodí. Je stejně temperamentní jako on," přesvědčoval majitel Ruby tátu po tom, co jsem odešla. „Víte vůbec, jaké to nebezpečí nechat dceru u takové bestie?" otočil se taťka na hřebečka. „Vím," řekl soucitně Luke a zavzpomínal na svou dceru: „Má dcerka žila u koní odmalička. Ještě než se naučila chodit, seděla na poníkovi. Jednou, když ji bylo 5 let, k nám přijel podobný kůň, jako je tento. Byl nevyzpytatelný a agresivní. Má dcerka si myslela, že má jen špatnou náladu a vstoupila k němu do boxu. Snažila se ho uklidnit, ale nepovedlo se jí to. Kůň ji kopl přímo do hlavy a... má dcera...," zakoktal se pan Perch a šlo vidět, že se mu o tom nemluví lehce. „Má dcerka umřela na následky zranění," vyhrkl jedním dechem a rukávem košile si otřel oči. Táta zalapal po dechu. „A co jste udělal s tím koněm?" zeptal se nedočkavě táta, pomýšlející na prodej či utracení. „Co jsem udělal? Vychoval jsem ho do tohoto," řekl a ukázal na Ruby. Teprve teď taťka vykulil oči a nemohl uvěřit vlastním uším. „Vy jste si ho nechal a vytvořil jste tohle?" koukal táta nevěřícně na bílou klisnu. Jakoby Ruby věděla, o kom se mluví, mrskla ocasem a položila si hlavu o Lukovo rameno. „Tady vidíte důkaz toho, že i ze zdánlivě kopajícího a kousajícího koně, můžete správným a důsledným výcvikem vytvořit mírné a klidné zvíře." Chvíli tam ještě stáli, a pak se rozešli s tím, že se ještě setkají. Taťka se vydal k autu, a když nasedl, nemohl, opět, uvěřit svým očím. Samantha v autě nebyla!

„Samantho, Sam!" volal po mě táta, avšak já ho neslyšela. Když jsem odcházela, byla jsem skutečně naštvaná i smutná, že si nemůžu hřebečka koupit. Při cestě k autu mi v hlavě uzrál plán. Trošku rodiče, hlavně tátu, pozlobím a nepřijdu domů. Když jsem dorazila k autu, otočila jsem se a viděla, jak si táta s majitelem stáje povídají. Využila jsem situace, když se nedívali, a honem běžela pryč od auta. Zastavila jsem se až u seníku a přes hranu stěn se podívala. Pan Perch si právě otíral oči rukávem a táta se díval do dáli. Přeběhla jsem tedy ještě pár pruhů trávy a štěrku a vlezla do stáje. Jakmile jsem otevřela vrata, jako na povel všichni koně vystrčili hlavu ven z boxů a podívali se na nově příchozí. Pohladila jsem pár hlav a potom se schovala do jednoho z prázdných boxů. Poslouchala jsem chroupání sena a krmení, které koně dostali před pár minutami. Položila jsem nohy do měkké slámy a rozhlédla se. Tato stáj byla vskutku krásná. Krásné a vonící dřevo, vonící sláma a seno a úžasní koně. Jako v každé stáji jsem zahlédla pár pavučin na stropě a občas přes rám dvířek přeběhla kočka lovící myš. Myslela jsem na Duffa, na Ariu, Ruby a hřebečka. Ti všichni mohli být moji, avšak žádný můj není. Už nechci Ariu, nechci dokonce ani dokonalou Ruby. Chci pouze a jedině úžasného arabského hřebce. Rozbrečela jsem se. Kůň vedle mě se na mě podíval velkým okem, jako by mě chtěl uklidnit. Tiše zaržál a já jen vzlykala. Odfrkávání koní mě nakonec dohnalo až ke spánku. Vůbec jsem si v té době nevzpomněla na tátu.

Taťka byl strachy bez sebe. Volal mě, a když se nic nedělo, běžel zpátky za Lukem. Ten však nic nevěděl, ale slíbil, že kdyby se něco stalo, zavolá mu. Táta tedy s obavami o mně odjel domů, a když mě nezahlédl ani na okraji cesty, nezbylo mu nic jiného, než říct pravdu mámě. Ta moc velkou radost neměla.

„Samantho, co tady děláš!" drcl do mě pan Luke poté, co šel odvést Ruby do boxu. Byla jsem totiž v jejím boxu a ona odmítla jít dál. Luke se tedy podíval přes hrazení a zasmál se. Otevřela jsem oči, promnula si je a podívala se na něj. „Prosím, neříkejte nic tátovi. Bude vyvádět a žádného koně mi nekoupí. Ale já nechci obyčejného koně, chci Twinkleho!" rozbrečela jsem se opět. „No tak, vstaň a řekni mi, kdo je Twinkle," chytil mě Luke za paži a pohlédl mi do očí. „No přece ten hřebeček! Byl to jen mžik, co jsem ho uviděla a hned jsem si ho zamilovala. Proto Twinkle!" řekla jsem třesoucím se hlasem. „Tak pojď, zkusíme s tím něco udělat," odvedl Luke Ruby do boxu a vydali jsme se do jeho kuchyně.

„Sam, nemůžeš tady zůstat. Mně by to samozřejmě nevadilo, ale tví rodiče musí vědět, kde jsi," zaprotestoval Luke, když jsem ho požádala o mlčenlivost. „Klidně si zalezu do seníku, jen ať tu můžu zůstat. Nechci být s tátou. Nemám ho ráda! Máma by to dovolila! Měla by strach, ale věřila by mi! Táta mi nikdy nevěří!" ohradila jsem se. „Tak dobře, můžeš tu přespat, ale lehneš si na postel, co mám v pokoji pro synovce, ano? A zavolám to rodičům!" dodal přísně a už bral telefon. Objala jsem ho kolem ramen a řekla vděčné: „Děkuji." Luke tedy zavolal rodičům, kteří, když zjistili, kde jsem, se poněkud uklidnili a souhlasili s přenocováním. Další den však byl plný křiku, breku a bezmocnosti.

Tak a další kapitola je hotová. Zítra snad přidám alespoň další 3 :D. Samozřejmě můžete neustále psát své domněnky, jak to asi celé skončí. Děkuji Vám moc za votes! :)