Blogerka

-4- Popularita ?

Dny pomalu ubíhaly a já jsem jenom byla ve škole na přednáškách, seminářích a laborkách, pracovala jsem, nebo publikovala články na svůj blog. Pár týdnů zpátky jsem dokonce publikovala článek o vztazích a mých trable s kluky (čti trable s Tomem, které trvá už pěkných pár měsíců). Samozřejmě jsem Tomovo jméno nemohla zmínit, protože někteří z mých čtenářů by určitě odhalili mou totožnost.

A tento článek mi také vydobyl nebývalou popularitu. Začaly se pod ním objevovat desítky komentářů od holek, které řeší podobné problémy a taktéž od lidí, kteří mě prostě jen chtějí podpořit. Krom toho, že mi posílají podporu psychickou, tak komentáře také velmi podpořili algoritmus a můj blog se začal objevovat i lidem, kteří by o něj jinak nezavadili.

Poslední komentář, který mi pípl v upozorněních byl od SuperAda1123.

SuperAd1123: Ahoj Tajemná dívko. Nedávno jsem projížděl Twitter a narazil jsem na příspěvek od Nicka W. Přikládám ti na něj odkaz a myslím si, že tě potěší. @odkaz

Kdo je sakra Nick W? Rozklikla jsem si odkaz, který mi SuperAd1123 poslal a chvíli jsem zůstala zírat na obrazovku.

Nick W: Tajemná dívka svými příspěvky boří internet. Její příspěvky na blogu jsou naprosto skvělé a plné porozumění. Kdo je ale ta Tajemná dívka?

A sakra. Nikdy jsem nechtěla svou totožnost odhalit. Budu si muset dávat pozor. Hlavně před holkama. Na jednu stranu mám radost, že o mě napsal nějaký chlap, kterého na Twitteru sleduje 10 tisíc lidí, ale na druhou stranu se bojím toho, že bude chtít odhalit mou totožnost. Ne tedy nutně on, ale těch 10 tisíc lidí, kteří ho sledují. Také jsem se rozhodla odepsat na komentář od SuperAda1123.

Tajemná dívka: Ahoj, moc děkuju za upozornění. A taky za důvod, proč na můj blog najednou zavítalo tolik lidí.

Když jsem blog zakládala, tak jsem ani nedoufala, že ho někdy bude číst tolik lidí. Vlastně jsem doufala tak v 10 lidí. Ale v posledních dnech se počet přečtení vyšplhal na zhruba tisícovku jenom za tento měsíc. Což je pro mne extrémně šílený. A nejhorší je, že se o to s nikým nemohu podělit.

//

Páteční odpoledne jsem stejně jako každý týden trávila v práci za kávovarem. Za tu hodinu, co jsem v práci, jsem udělala nespočet cappuccin, latté a zázvorových limonád. Práci v kavárně miluju, ale někteří zákazníci mě dokáží pěkně vytočit.

Vytáhla jsem si hrníčky z myčky a postupně jsem si je skládala na kávovar hezky vedle sebe. Ode dveří se ozvalo cinknutí, které oznamuje, že někdo právě vešel do kavárny. Jelikož si kolegyně, která normálně stojí za kasou, na chviličku odskočila, musela jsem jít zákazníky obsluhovat já. Už ode dveří se na mě šklebila obtloustlá paní, která vypadala jako by na svých bedrech nesla veškerou tíhu světa.

„Dobrý de..." nestihla jsem ani doříct, jelikož paní na mě rovnou vyplivla svou objednávku.

„Jeden flat white. A chci ho rozhodně bez mlíka."

„Takže chcete dvojité espresso..."

„Ne nechci. Chci flat white bez mlíka." Osopila se na mě paní.

Snažím se na zákazníky být milá a občas je ohledně kávy i edukovat. „Víte, flat white bez mléka není flat white. Je to prostě jen dvojité espresso." Poučila jsem s milým a přátelským úsměvem paní.

„Tak jste natvrdlá?!" pustila se do mě ta protivná ženská a chvíli na mne plivala síru.

Vydala jsem jí účet za její kávu a po jeho zaplacení jsem jí připravila dvojité espresso. Tedy pardon – vlastně ten „flat white" bez mléka.

„Prosím." Podala jsem jí hrneček s kouřícím nápojem.

„Tsss." Odfrkla si ta baba a bez jakéhokoliv poděkování si šla sednout do rohu.

Za dobrotu na žebrotu. Naštěstí podobných případů jsem doposud potkala jen málo, ale těch pár výjimek mě někdy dokáže pěkně vytočit. Rozhodla jsem se vrátit ke své práci. Na myčce na mě čekala kupa umytého, ale neutřeného nádobí a také jsem do mlýnku musela dosypat čerstvou kávu. Až do konce směny chodila spousta lidí, jelikož bez dobré kávy, nemůže být skvělý den. To je totiž moje motto.

Pár minut před zavíračkou se ve dveřích kavárny objevil Adam Preiss. Evidentně si mě vůbec nevšiml, jelikož byl začtený do cedule s nabídkou kávy. Adam přejížděl očima nabídku a nakonec se rozhodl jít si objednat.

„Dobrý den, rád bych si dal espresso. Bez mléka a bez cukru."

„Dobrý den, ráda Vám jej připravím." Usmála jsem se na Adama a on si konečně všiml, že za kasou stojím já.

„Jejda, ahoj Elis, doufám, že tě tvůj ex-přítel už neotravuje." Odvětil a mírně přitom zrudl, protože jsem ho evidentně překvapila a on nevěděl, co říct.

„Neboj, už mi dal pokoj, ale brácha musel trochu zasáhnout." Michael měl s Tomem ne úplně příjemný rozhovor (hlavně teda pro Toma nepříjemný) a poté mi dal Tom už opravdu pokoj. Mám takový pocit, že mu brácha pohrozil kastrací, protože jinak si to nedovedu představit.

„Hele, víš, jak jsem říkal, že je mi líto toho tvého kafe?" optal se Adam a já jsem na něj tázavě pohlédla. „V kolik ti končí směna?"

„Za deset minut." Odpověděla jsem.

„Co kdybych tě na jedno kafe pozval?"

„To opravdu není nutné Adame, ale to spíš já bych tě měla pozvat na kafe za to, že jsi mi pomohl."

„Tak já dneska pozvu tebe a ty příště třeba mě. Co ty na to?" lišácky se na mě usmál.

„Tak tedy platí." Adam mi byl celkem sympatický, tak proč ne. „Tak já si sebou udělám cappuccino, tobě udělám to espresso a můžeme si ho vypít třeba na lavičce v parku."

//

S Adamem jsme se procházeli parkem a užívali jsme si příjemného říjnového pátečního podvečera. Oba jsme pomalu usrkávali kávu a povídali si o všem možném.

„A co vlastně děláš ve svém volné čase?" optala jsem se Adama. Tipovala bych ho na ten typ, který pije hodně kafe a u nich si pročítá vědecké studie nebo nějaké seberozvojové knihy.

„Rád čtu. Knihy, studie, beletrii, ale třeba i internetové blogy." Pokrčil rameny Adam.

„Zaujaly mne ty internetové blogy." Poznamenala jsem s notnou dávkou zvědavosti. Na jednu stranu by mne potěšilo, kdyby Adam četl Life Unfiltred, ale na druhou stranu je to docela nepravděpodobné.

„Mám rád blogy o knihách nebo filmech. Ale poslední dobou jsem si strašně oblíbil blog Life Unfiltred, jestli ho znáš." Podíval se na mne.

Mírně jsem se zarazila, ale zvolila jsem docela neutrální odpověď. „Jo, slyšela jsem o něm. Moje dvě nejlepší kamarádky totiž o Tajemné dívce stále básní."

„Tak to se jim nedivím," odvětil Adam, „Mě se celkově články a myšlenky Tajemné dívky velmi líbí a přijdou mi inspirativní. Jednou bych se rád dozvěděl, kdo ta Tajemná dívka vlastně je, protože je škoda, aby tak inspirativní osoba skončila ukrytá před světem."

„Kdo ví – třeba se světu jednou představí. Ale třeba taky ne. Třeba chce zůstat ukrytá před světem."

„Tak s tím bohužel asi nic nenaděláme, pokud to bude její přání." Povzdechl si Adam.

//

Následující dny se hastag #kdojeTajemnadivka začal internetem šířit jako lavina. A kdo si myslíte, že ho rozpoutal? Ano – hádáte správně. Byl to Nick W. Sakra Nicku!!! Čtenost mého blogu začala raketově stoupat. Tu popularitu si i docela užívám, ale bojím se, že mi jednoho dne přeroste přes hlavu. Že ji moje mysl a moje osobnost nezvládnu. Na takovou popularitu nejsem totiž stavěná.

Na hastag jsem zatím nijak nereagovala, i když Cam a Adri jsou jím doslova posedlé. Chtějí identitu Tajemné dívky zjistit víc, než ji chci já utajit. A uvědomuj u si, že s tak velkým mediálním zájmem to bude sakra těžký. Ale já to zvládnu. Věřím v to.