Blogerka

-7- Rande?

Byl pátek odpoledne a směna v kavárně se šíleně táhla. Táhla se tak moc, až jsem z toho byla nešťastná. Dneska byl totiž ten Den. Den s velkým D. Když jsem zvala Adama na to kafe, tak jsem si nebyla vůbec jistá tím, zda moje pozvání vůbec přijme. Ale on ho přijal. A dokonce vypadal velmi potěšeně.

Vařila jsem jednu kávu za druhou, servírovala jsem zákusky, které jsem dozdobila šlehačkou, ale mé myšlenky se stále vracely k Adamovi. Pořád jsem si nebyla jistá tím, zda mě Adam jen lituje, nebo se se mnou opravdu chce vidět. Mé srdce však doufalo v tu druhou variantu. Adam je totiž velmi sympatický a v mých očích úžasný mladý muž. Ale hlavně studuje chemii. Miluju kluky, které baví přírodní vědy. No jo, už tady zase blábolím jak nějaká puberťačka.

Do konce mé směny stále zbývaly 2 hodiny a já jsem se modlila, aby byl už konec. Normálně směny v kavárně bezmezně miluju, ale dnešek prostě není normálním dnem. Těsně před zavíračkou se v kavárně objevil Adam.

Uklidila jsem poslední hrnky, dokončila jsem čištění kávovaru, rozloučila jsem se s naším vedoucím a vydala jsem se směrem k Adamovi. Adamovi to moc slušelo. Měl na sobě černé dříny, svetr a přes něj přehozený lehčí kabát. Já vždy do práce volím pohodlný outfit a proto jsem zůstala u černých kalhot a halenky, která barevně ladí s chladným listopadovým počasím. Ještě jsem si přes sebe v rychlosti přehodila kabát, kolem krku jsem si omotala šálu a popadla jsem kabelku.

„Ahoj Elis, moc ti to sluší." Přivítal mne Adam.

„Ahoj Adame, moc děkuju." Opětovala jsem pozdrav a poděkovala mu za jeho lichotku.

„Tak můžeme vyrazit?" optal se Adam a já jsem pokývla hlavou na znamení souhlasu.

„Máš vyhlédnutou nějakou kavárnu nebo tě můžu zavést do mé druhé nejoblíbenější?" zeptala jsem se Adama.

„Druhé nejoblíbenější?" pozdvihl tázavě obočí.

„První nejoblíbenější je samozřejmě ta, ve které pracuju." Usmála jsem se na něj.

„V tom případě – jdeme do tvé druhé nejoblíbenější kavárny." Mrkl na mne.

//

Kavárna Retro Cafe se nacházela v jedné zapadlé uličce našeho města. Cesta nám s Adamem krátkou procházkou zabrala zhruba 15 minut. V kavárně nás přivítala přátelská a útulná atmosféra. Retro nábytek byl laděn do tmavších barev a na křeslech byly položeny deky a polštářky. V krbu, který se nacházel u stěny bylo zatopeno, protože večer už byl chladný.

K našemu dnešnímu pobytu jsme si vybrali klidné místečko v rohu, hnedka vedle malé knihovny. Adam mi pomohl vysvléknout kabát a i se svým ho odnesl na věšák. Já jsem se mezi tím zavrtala do pohodlného ušáku a začala jsem si z nervozity pročítat nápojový lístek i když má volba byla do předu jasná. Já jsem si objednala Latté a Adam si vzal Flat White. Než nám kávu donesli, dali jsme se do řeči.

„Tak krom toho, že rád čteš knihy a blogy, co mi o sobě ještě můžeš prozradit?" podívala jsem se na Adama.

„No, taky mám rád kafe, což už sis určitě všimla. A taky rád sportuju. Občas chodím do posilovny, ale raději teda jezdím na kole, když je venku hezky." Odpověděl.

„A taky miluješ přírodní vědy." Usmála jsem se na něj.

„To je pravda."

Mladá, příjemná slečna nám přinesla naši kávu a my jsme ji s díky přijali.

„Máš nějaké sourozence?" zeptala jsem se.

„Jojo, mám mladšího bráchu Vincenta. Je mu 19 a bude maturovat."