Dark Lord

Válka

Před dávnými lety, když lidstvo mělo ještě nějakou kuráž, jsem zvrhnul pána pekel. Pod mou nadvládou se všichni démoni tyčili strachy, špatní lidé skončili u nás, odkud už není kudy ven.

Poznal jsem lásku z lidského světa, která mě při našem svatebním dnu vrazila dýku těsně vedle srdce. Lidská dýka mě nemůže zabít, bohužel to ta osoba věděla. Použila nejnebezpečnější dýku ze všech tří světů, kterou jsem měl pečlivě schovanou pod zámkem. Do dnes přemýšlím, co jsem tak strašného provedl, že jsem si to zasloužil.

Když by se trefila, nemohl by se vyprávět můj příběh ještě následující generace, ale to už jsem trochu napřed.

Jsem Azazel, Pán všech Démonů a noční můra lidstva. I když mám v srdci temno, držím se zásad nezabíjet ženy, děti a starší osoby.

„Azazeli". „Hm?" Odvětil jsem mrzutě a hleděl na menší špičaté nehty na své ruce. „Posloucháš nás?" „Ovšem že jo", zalhal jsem. Bylo mi celkem jedno, co se vlastně probírá. „Tak o čem se teda mluvilo", nahodile prohodil Balam. „Válku světů?" Usmál jsem se nad tou představou a pohlédl mu do očí. „Něco takového". Zarazil jsem se, ale úsměv nepoložil. „No výborně, konečně se v tom světě bude něco dít". Opřel jsem se lokty o stůl a spojil ruce. „Máš moji plnou pozornost". Ďábelsky jsem se usmál a ode všech se mi dostala stejná zpětná reakce.

„Na zemi teď panují zvěsti, že se chce vyhlásit válka, co kdybychom tomu trochu pomohli a pak začali škodit s lidmi". Navrhl Balam jakoby nic a pohlédl po všech. „To zní zábavně", nadhodil Orias. „Dobrá, kdo s tím souhlasí, zvedněte ruku". Okamžitě se všichni přihlásili a mě to vykouzlilo na tváři ještě větší úsměv. „Tak se mi to líbí. Balame, nechám to na tobě. Pár dní počkáme a pak se zapojíme do nepokojů". „Rozkaz!" Vstali a šli dělat své.

Nečekal bych, že se někdy budu tak těšit na válku. Ale kdo by se netěšil z věcného zabíjení, ubližování na zdraví a ničení věcí. Jen z té představy pociťuji chvění po celém těle.

Ani jsem nemrknul a pár dní uběhlo jako voda. Jejich slavná válka se rozjela v plném proudu a jdou si dost dobře po krku. Jen během pár hodin se tu objevilo víc jak sto hříšníků.

„Jste připraveni?" Zeptal jsem se démonů, kteří celý natěšeni mrskají křídly sem a tam. „Ano!" křikli zapáleně. Schovali křídla, včetně rohů a portálem, který jsem jim otevřel, se dostali na zem. Pár démonů zde zůstalo, aby mi dávali potřebné informace z pekla. Sám jsem se portnul za nimi.

Objevil jsem se v blízkosti lesa, který byl nedaleko menší vesničky s prosperujícím hospodářstvím. Zapomněl bych na ten čerství vzduch. Na ty barevné druhy květin všude kolem, které tak nádherně voní. Zvířata, která nikdy nelžou, hledí si svého a nezradí.

Šílená nenávist byla samozřejmě na místě a můj vztek mě dohnal abych vše, co se mi kdysi tak zamlouvalo, spálil na uhel. „Hej!" Okřiknul někdo zpovzdálí. Lehce jsem se otočil na osobu, která tu dělá takový povyk. „Mluvíš semnou?" Ledabyle jsem hodil do prázdna mezi námi. „Vidíš tu snad někoho jiného?" Zvolal prudce a držel v ruce dřevěnou pálku. „Jo vidím. Vidím tu tupce, který si myslí, že mi může ublížit hračkou". Uculil jsem se nad tím a hned úsměv položil. „Tupce?Tupec si tu jedině ty! Vypadni odtud!" Opět křiknul a přistoupil o krok blíže. Jestli se tímhle stylem bude přibližovat, budu tu čekat dobrý století, než mě s tou pálkou praští. „Ty tu žiješ?" Zahleděl jsem se na vesnici za ním. Z poza pár domů vykukovalo několik dětí i postarších lidí. „Přesně tak! A teď vypadni!" Teprve až teď jsem si povšiml, v jakém oblečení přede mnou stojí. Byl oblečený jako voják, jen ve více potrhané verzi, možná to zdědil. Co je mi vlastně po tom?