Dark Lord

Náš první polibek

I když vím, že jsem tuto hádku začal já a ani sám netuším proč jsem něco takového vůbec říkal, stejně to ze mě vypadlo. „Tobě! Nic nechápeš! Nic ani nepochopíš!" „Tak mi to alespoň jednou zkus vysvětlit!" Křiknul a vztekle zahodil někam pryč kleště.

Jeho oči pláli hněvem, jenže bylo to takové pokušení. Ta chuť ho teď čapnout, ohnout a ojebat byla tak na místě a já se držel zuby nehty, abych nic neudělal. „Nemůžu". Poodstoupil jsem od něj a snažil se vydýchat chtíč, který mě tak láká. „Proč ne. Řekni mi, proč Azazeli". O krok přistoupil blíže, a tím, jak přistoupil, já znovu ustoupil a byl doslova nalepený ke zdi.

„Amone, tohle není zrovna postoj, který by si teď měl mít". „Znovu se ptám, proč?" „Protože teď bojuju se svým vnitřním já, abych tě tady a teď neohnul. Jestli nechceš, aby se to stalo, jdi ode mě dál". Zvolal jsem už dychtivě a snažil se zhluboka dýchat.

Chvíli mi tak hleděl do očí. Zrovna ve chvíli, co jsem ho chtěl chytit, on ustoupil.

Možná je to tak lepší.

Nebo možná ne?

Přistoupil jsem o krok k němu, chytl ho pod krkem a políbil ho na ty jeho krvavé rty. Bylo mi v tu chvíli jedno následků, ale možná jsem se nad tím měl nejdřív zamyslet.

Tak sexy. Jeho kůže byla tak příjemná na dotek, vlasy jemné jako samet a ta vůně. Ta vůně mě dostávala do pokušení čím dál tím víc.

Chvíli spolupracoval, ale nejspíš mu pak došlo, co se děje. Hodně rychle se odtáhnul a dal mi pěstí. Uznávám, umí dávat rány, jenže teď nebyla doba se nad tím rozplývat. „Tohle už nikdy nedělej!" Křiknul, obešel mě a zmizel pryč z mučírny.

„Svaté peklo, co jsem to zase udělal", procedil jsem skrz zuby a vztekle vyšel z místnosti. Hned jakmile jsem dveře otevřel, se mi naskytl pohled na démony, kteří zmateně hledí. „Pane! Vy krvácíte!" Rozkřikli se po chodbách a začali jančit.

Začali pobíhat všude kolem, jako kdybych měl snad umřít. „Klid. To není moje krev", nenuceně jsem řekl a šel si sednout na trůn.

Nikdo neměl chuť mluvit, a to včetně mě.

Orias mi jen podal kapesník, ať si setřu z tváře krev a znovu přešel k ostatním.

„Nemusíte tady být semnou". Po hodině nekonečného ticha, který se nikdo neodvážil prolomit, jsem musel nakonec promluvit já. „Azazeli, nemusíme tu být, ale chceme. Něco se s tebou děje a my to na tobě vidíme", ozval se Orias a přistoupil. „Nic se neděje", odvětil jsem chabě a prohrábl si vlasy. „Balame, Oriasi, Malphasi, vy jediní zůstaňte. Zbytek prosím odejděte".

Všichni zastavili svůj vlastní dech a pomalu začali odcházet. „On opravdu řekl prosím?" „Co se to s ním děje?" „Nezdá se být moc v pohodě", začali se mezi sebou tiše bavit těsně před tím, než odešli, ale já už neměl sílu na to jim cokoliv říct.

„Tak co se děje. Tohle nejsi ty". „Malphas má pravdu. Něco se stalo a ty to zase musíš řešit sám. Vždyť víš, že se nám můžeš svěřit". Dopověděl Balam a postavili se těsně přede mě. „Já se...", nemohu ani doříct větu.