Dark Lord

Děda je nemocný

Přejdu k vesnici a hned se kolem mě seběhnou dospělí muži se zbraněmi a vidlemi. „Stůj!" Začali přes sebe křičet, jako kdybych nemohl slyšet i jednoho. „Kdo jsi!" Optal se jeden a držel v ruce vidle. „To je vedlejší, jdu za stařešinou, můžu projít?" Snažil jsem se zůstat klidný a neudělat stejnou chybu dvakrát. I když k Amonovi nic necítím, on by si našel cestu, jak mě také bodnout. „Záleží na tom, kdo ho chce vidět", prohodil někdo další. „Jsem Azazel, když mu řeknete mé jméno, bude vědět kdo jsem", pohrdavě jsem na ně pohlédl, tak, jak to mám ve zvyku a sledoval, jak jeden pomalejším tempem zmizel.

„Ví o vás, pojďte prosím semnou. Chlapy, dejte to dolů", pověděl už klidněji blonďatý muž a poukázal rukou, ať ho následuji. Jen jsem pokývnul hlavou a následoval ho k domu stařešiny. „Běžte prosím dovnitř", jen pověděl slabším hlasem a odešel pryč.

Nechápavě vejdu do rozpadajícího se domu a zkusil hledat stařešinu. Nakouknul jsem za roh, ale tam nikdo. Prohledávám zbytek domu a najdu ho v menší ložnici na posteli, jak těžce dýchá. Pomalým krokem k němu přejdu a kleknu si. „Azazeli. Dlouho ses tu neukázal". Hlas měl chraplavý, div mu bylo sotva rozumět.

Ano, v lidském světě jde čas mnohem rychleji než u nás v pekle. Zatímco tady uběhne týden, v pekle uběhne sotva den. „Kde je Amon?" Zkoušel hledat očima, ale když viděl, že nepřišel, zesmutněl. „Nebojte se, přijde. Co se Vám stalo? Jste nemocný?" Změnil jsem rychle téma. Teď sám nevím, zda lžu, nebo mluvím pravdu. „Stáří je někdy naprd, ale přesto i dar. Byla otázka času, než to přijde. Chytil jsem nějakou nemoc a mé stáří proti tomu nemá imunitu. Nikdo neví, jak mi od toho pomoci". Pověděl slabě a snažil se zvednout svou ruku, která se klepala.

Chytl jsem za ni a hladil jemně po hřbetě. „Moc mě to mrzí". Jo, tyhle lidské nemoci bývají zrádné, a to i na můj vkus. „Omluvíte mě na okamžik? Půjdu sehnat Amona, jen chvíli vydržte". „Jen běž. Ale než půjdeš, slib mi jednu věc". Zněl, jako kdybych se nestihl vrátit a on si už nemohl promluvit se svým vnukem. „Povídejte". „Slib mi, že kdyby se cokoliv stalo, postaráš se o něj. Nikoho jiného už nemá".

Jak mu mohu slíbit něco takového? Jakmile jsem přijmul člověka, vrazil mi do srdce dýku a to doslova. Jenže, umírajícímu člověku se nesmí říct ne. Ano, mám zásady i takovéto, nedivte se mi. „Slibuji", pověděl jsem klidně a pomalu pustil ruku. „Brzy se vrátím". „Dobře", pověděl slabě a lehce přikývl.

Jen jsem zašel za dům, ujistil se, zda mě nikdo neuvidí a portálem se vrátil do pekla. Jakmile jsem opět stál v mé krásné hale, naběhnul na mě Balam. „Co tu děláš tak brzy? Nebyl si pryč ani pět minut". Dodal nakonec se smíchem a hleděl si na hodinky. „Kde je Amon". Nebyl čas mu odpovídat na otázky. „Někde tady pobíhá, proč? Co se děje?" „Okamžitě ho najdi". Jen kývnul a začal hledat.